Historie bylinářství

Moje osobní malá historie bylinaření začala celkem klasicky. Povinným školním herbářem. Vzpomínám si na spoustu bichlí vystavěných do komínků po pokoji, kde se mezi novinovým papírem lisoval podběl, lebeda, jetel a další byliny, co jsem nasbírala na sídlišti. Povinnost se pomalu stávala zálibou a já pravidelně zůstávala s paní učitelkou přírodopisu po vyučování ve škole. Uváděla naši malou skupinu nadšených budoucích přírodovědců do zeleného světa botaniky. Pak jsem vylétla z hnízda základky a zájem o byliny vystřídalo tančení na parketu a posléze vybírání vhodného otce pro mé budoucí děti. Po letech se mi znovu zastesklo po herbářích. To už jsem je pomalu pomáhala vytvářet vlastním dětem a znovu jsem si připomněla ten úžasný svět semínek, květů, stvolů, kořenů a plodů. A i někde tady vznikla myšlenka televizního Herbáře. Seznámila jsem se s bylinářem Pavlem Váňou i Dědkem kořenářem. Potkala jsem spoustu lidových bylinářek a hodně bylin jsem si nasbírala i vypěstovala. Díky herbářům a inspirativním bylinkářům se mám stále co učit. Tenhle zelený svět a jeho historie mě nepřestává fascinovat.

Historie bylinářství je v podstatě stejně stará jako lidstvo samo. Někteří antropologové se dokonce domnívají, že aktivní látky obsažené v rostlinách nepomáhaly lidem pouze při léčbě neduhů, ale že se i podílely na utváření jejich náboženských představ.

Jihoameričtí šamani popisují, jak jim po požití ayahuasky, tedy rostliny, která navozuje silné psychoaktivní stavy doprovázené halucinacemi, rostliny samy říkají, k čemu se hodí a jak je mají lidé používat. Pro nás je to jistě představa poněkud bláznivá, ale ať už to bylo takto, nebo metodou pokusu omylu, lidé byliny využívali ve svůj prospěch už od nepaměti. Když se řekne bába kořenářka, většinou se nám vybaví někdo trochu jako čarodějnice, maximálně tak ve středověku. Je to výsledek dlouholeté snahy nejprve církve a poté pozitivistické lékařské vědy devatenáctého století „zamést stopy“. To se však ani přes několik staletí trvající snahu nepovedlo, neboť tyto stopy vedou až do pravěku.

Počátky práce s bylinami

Existují archeologické nálezy, které dokazují, že se bylinami lidé léčili už před více než 60 000 lety. Pyl bylin se totiž našel ve hrobech neandertálců a dalších ras pralidí, kteří obývali Evropu a Asii ještě před příchodem rodu homo sapiens. Tedy nás, lidí rozumných.

První písemná zmínka o bylinách pochází od starých Sumerů, kteří popsali vcelku uspokojivé použití vavřínu, kmínu a tymiánu. Na hliněných destičkách nalezených v dnešním Bagdádu byl nalezen popis léčby žaludečních potíží pomocí kořene lékořice. Ten je datován do doby 3 000 let př. n. l.

Také staří Egypťané byliny používali. Bez jejich skvělé znalosti bylin bychom dnes neměli například mumie, protože proces mumifikace by bez bylinných olejů nebyl možný. Takzvaný lékařský papyrus svědčí o tom, že se ve starověkém Egyptě běžně používal k léčení česnek, opium, koriandr, máta nebo indigo. A v neposlední řadě bychom neměli zapomínat také na Bibli. Ta je plná zmínek o bylinách, jako je mandragora, kmín nebo vavřín.

Svou unikátní vývojovou větví si prošlo bylinářství rovněž ve starověké Číně a Indii. Počátky lze datovat do podobné doby, tedy mezi 2 000–1 000 let př. n. l. Čínská tradiční medicína a ajurvéda jsou dnes jedním z pilířů takzvané alternativní medicíny. A nutno dodat, že stále populárnější.

V roce 1991 dva turisté na hranicích italských a rakouských Alp nalezli v ledovci zmrzlé tělo člověka. Později se ukázalo, že se jedná o jednu z nejstarších mumií na světě – takzvaného Ötziho. A právě u něho se nalezla houba choroše cizopasícího na kmenech břízy. Tento choroš obsahuje kyselinu agarovou, která je silným projímadlem, a olejovitou pryskyřici, která působí silně antisepticky. A protože později vědci nalezli v řitním otvoru mumie vajíčka hlístice s názvem tenkohlavec lidský (Trichuris trichiura), který způsobuje bolesti břicha, není hloupostí domnívat se, že Ötzi o své chorobě věděl a cíleně se léčil. Toto je nejstarší zaznamenaný případ léčby bylinami. Před více než 5 000 let.

Byliny ve starém Řecku a Římě

Bylinářství jako opravdový počátek lékařství se datuje do starého Řecka. Tam věřili, že nemoci jsou trestem bohů, a pro jejich léčení zřídili svatyně zasvěcené Aeskulapovi, kde nemocní podstoupili proceduru, která mimo jiné obsahovala také bylinné koupele, masáže a vdechování výparů z bylin. O tyto svatyně se staraly vybrané rody a právě v jednom takovém rodě se v roce 460 př. n. l. narodil Hippokratés, zakladatel moderní medicíny.

Ta ve starém Řecku stála na celostním principu a víře, že zdraví je život člověka v harmonii s přírodou. Hippokratovi žáci sepsali jeho učení do úctyhodných 72 svazků, ve kterých popsali účinek více než 350 bylin. Ty pro řecké lékaře sbíraly buď ženy, nebo si je lékaři pěstovali sami, popřípadě je kupovali od vesnických sběračů.

Prvním římským herbalistou se stal brzy po začátku našeho tisíciletí Pedanios Dioscorides. Sloužil jako lékař u legií a v roce 78 n. l. vydal dílo De materia medica (O předmětu lékařství), první skutečný evropský atlas léčivých rostlin. První herbář. Tato kniha zůstala po následujících 1 500 let základem lékařství, byla jednou z prvních tištěných knih po vynálezu knihtisku a prakticky každý herbář vydaný od té doby do renesance na ni odkazoval.

Asi nejznámějším římským lékařem se ale stal Galén. Na svoji dobu byl velmi odvážným léčitelem a pro jeho shodu s Platónem v otázce existence jediného boha stvořitele byl poté akceptován také novou, křesťanskou elitou. Na elity se Galén soustředil především a vyráběl pro ně vcelku drahé všeléky – směsi velkého počtu bylin, které měly za úkol léčit všechny nemoci.

Obchod s bylinami a kořením se stal jedním z hlavních pilířů Římské říše a není náhoda, že bohaté a velké sklady koření a bylin se staly prvními místy, kam zavítali barbaři, když uskutečňovali své nájezdy na Řím, které nakonec vedly k jeho pádu.

Po pádu Říma nastal v Evropě v určitých směrech věk chaosu a prázdnoty. Ten nakonec vyplnila vzdělanost arabská. A mezi arabskými lékaři se vyjímají dva: Ibn Síná, zvaný též Avicenna, který se proslavil především tím, že vyléčil prince. Podle Galénova vzoru sepsal Kánon medicíny, který se stal po 600 let základním lékařským pramenem. Ve druhém díle se pak Avicenna věnoval léčivým rostlinám, mezi nimiž zmiňuje mimo jiné muškátový oříšek, sennu, santalové dřevo, skořici, hřebíček, myrtu nebo růžový olej.

Galenika ale arabští lékárníci nahradili sirupy, tinkturami a mastmi, do nichž vybírali směsi určené pro jednotlivé nemoci. Galénovy bylinné recepty zjednodušili, a tím postavili základy moderní farmacie. Totiž léčby úzkou směsí aktivních látek, která léčí jednotlivé neduhy.

Opatrná středověká Evropa

Mezitím v Evropě nastupující křesťanství vrátilo lékařskou vědu do doby předantické se základní vírou v to, že nemoci jsou trestem Božím. Snad až na jedinou výjimku, kterou byly tehdejší kláštery. Tam se uchovávalo moudro antických knih, a tak se mniši raně středověkých klášterů stali nositeli tajemství léčivých rostlin. A zvláštní postavení v tom sehrál řád benediktinů. 

Jejich záliba v klášterních zahradách s bylinami dala vzniknout likéru „benediktinka“ a na císaře Karla Velikého zapůsobila natolik, že dal příkaz, aby klášterní bylinné zahrady zakládaly povinně všechny řády. Podle vzorového plánu ze Sankt Gallen ke klášteru vedle nemocnice a lázní patřila i zahrada o minimální rozloze 93 m2, na které musely růst 2 tucty léčivek. Mezi jinými například fenykl, kmín, řecké seno, máta, růže, rozmarýn, routa, šalvěj, saturejka nebo řeřicha. A na druhé straně kláštera bylo předepsáno místo pro kuchyňské byliny, jako je například kopr. Ten se mísil se solí a používal k nakládání okurek na zimu. Odtud také pochází jeden z nejstarších receptů na nakládané okurky. Ne nadarmo sám Karel Veliký ve svých spisech nazval byliny „přáteli kuchaře i lékaře“. 

Představu o klášterních „léčitelských“ zařízeních dává modelový plán benediktinského kláštera z asi druhého desetiletí devátého století. Právě k tomuto plánu se od roku 817 přihlíželo jako ke vzoru při zakládání benediktinských klášterů. Obsahoval takzvaný „domus medicorum“, tedy dům mediků a lékařů. Byla v něm oddělená místnost pro nemocné a speciální místnost pro medika. Mnich léčitel zde měl knihovnu, kde byly především seznamy léčivých bylin s popisem léčebných účinků. V tomto domě také sídlila lékárna – tedy místo, kde se uchovávala sušená léčiva a tinktury a masti z bylin. Nejprve to byla pouhá skříň, později celá místnost. Z dnešního hlediska to byly první lékárny tak, jak je známe dnes. K nim byla vždy připojena zahrada s šestnácti léčivými rostlinami. Mezi ně patřily lilie bílá, šalvěj, routa, kosatec, máta červená, pískavice obecná, růže, sisimbria (snad ohnice), kmín římský či egyptský, libeček, fenykl, vratič, rozmarýn, saturejka, máta a fazole obecná. 

V Bavorsku bylo popsáno přes dvacet klášterů s bylinnými zahradami a lékárnou. Odtud se tento „vynález“ dostal k nám, pravděpodobně už s věrozvěstem křesťanské víry, se svatým Vojtěchem. Mniši velmi často zastávali roli lékařů vladařů, a tak se lékárny dostaly i do světského světa.

Význačné postavení mezi mnichy bylináři si pak v první polovině 12. století vydobyla Hildegarda z Bingenu, abatyše z kláštera v Rupertsburgu v dnešním Porýní. Nechala se inspirovat německým lidovým léčitelstvím a ve spojení s katolickou mystikou vytvořila jeden z prvních původních středověkých herbářů. Na rozdíl od těch okolních byl inspirován osobní zkušeností, nikoli pouhým přepisem antických a arabských textů. Její recepty jsou jednoduché, prosté a dodnes používané. Sama Hildegarda měla ale obrovské štěstí. Kdyby se narodila jen o dvě století později, byla by nejspíše exkomunikována z církve a upálena. V Evropě se totiž rozmohly procesy s čarodějnicemi. Čarodějnice byly spojovány s ďáblem a většinou vyobrazovány s ďábelskou bylinou – rulíkem zlomocným. Bylinářství a lidové léčitelství se stalo odvětvím tajným, provozovaným na okraji společnosti. Jak bychom dnes řekli, alternativním. Kdyby však nemělo své nezpochybnitelné výsledky, nikdy by nemohlo přežít „v podzemí“ několik století.

Od herbáře k léčivům a zpět k herbáři

Oficiální směr lékařství, který podporovaly bohatší vrstvy, se opět vrátil ke Galénovi a jeho galenikám. Odtud již byl kousek k alchymii, jejíž zlatý věk náleží rudolfínské Praze. Jedna z největších „herbářových“ záhad, takzvaný Voynichův rukopis, pochází z počátku 15. století. Kniha je napsaná jazykem a písmem, které nikdo nerozluštil, a zobrazuje rostliny, jež nikdy nikdo neviděl. Původ, důvod ani obsah této knihy nám není ozřejmen.

Až v roce 1544 italský lékař a přírodovědec Pietro Andrea Mattioli sepsal nejvýznačnější herbář 16. století. První verze textu Herbáře nebo Bylináře vyšla italsky v roce 1544. Roku 1554 rozšířené latinské vydání Herbáře vydal v Benátkách Vincento Valgrisio. Téhož roku Mattioli přišel do Prahy jako osobní lékař arciknížete a českého místodržícího Ferdinanda Tyrolského. V Praze pak v roce 1562 vyšel u Jiřího Melantricha z Aventina český překlad Herbáře, který v rozšířené podobě do češtiny přeložil humanista Tadeáš Hájek z Hájku.

V té době již v Evropě běžně fungovaly veřejné lékárny, stejně tak jako tomu bylo v zemích českých. A také lékařská věda zažívala velký rozvoj. Až do počátku 19. století ale veškerá léčiva stále pocházela výhradně z přírody, tedy z bylin. V roce 1804 Friedrich Sertürner izoloval z opia aktivní látku morfin. Jméno tato látka získala po řeckém bohu Morfeovi kvůli své schopnosti navodit spánek. V roce 1817 byla poprvé distribuována a v roce 1827 poprvé prodávána společností Merck, v té době to byl jen jeden malý krámek. Po vynálezu nitrožilní jehly se morfin stal zlatým standardem lékařství. Pomáhal od bolesti po operacích. Narodila se moderní farmacie, jejíž snahou bylo docílit silnější koncentrace účinné látky pomocí její výroby syntetickou, tedy levnější a rychlejší cestou. A tento přístup zažil velké úspěchy. Vynález aspirinu z vrbové kůry, chininu z chininovníku, efedrinu z efedry čínské, mentolu z máty peprné nebo objev penicilinu v chlebové plísni měl bezesporu velký pozitivní vliv, vedl ale také k obrovskému úpadku bylinářství. To se propadlo do nejhlubší krize ve své několik tisíc let staré historii. A v něm zůstalo až do osmdesátých let dvacátého století, tedy do doby, kdy se lidé opět začali zajímat o kvalitu života a ochranu přírody.

Nebezpečí z chemie operující v potravinářském průmyslu dalo vzniknout hnutí „bio“, které se začalo vracet k původním hodnotám. A po cestě nalezlo zlatý grál. Totiž bylinky s jejich nezastupitelnou rolí v lékařství i kuchyni.

Ještě než uzavřeme kapitolu z historie bylinářství, zastavme se u třech významných českých bylinkářů současnosti. První je Maria Trebben, rodačka z českého Žatce, která však po válce odešla z Čech do Rakouska. Tam v roce 1980 vydala knihu Zdraví z boží lékárny, které se prodalo více jak 7 milionů kusů. Publikace vyšla i u nás a měla za následek renesanci celého bylinářství jakožto lidové metody.

Druhým je páter Ferda ze Sušice. Narodil se v roce 1915, v padesátých letech byl při procesech s kněžími zavřený na devět let do vězení. Po propuštění ho snaha pomáhat bližním přivedla k bylinářství a iridologii, tedy metodě stanovování diagnózy z očí. Později byl schopen stanovit diagnózu na dálku a předepisoval většinou bylinnou kúru, a to výhradně ze svého arzenálu pouhých dvaceti léčivých rostlin, přičemž nejslavnější český herbář Josefa Zentricha jich obsahuje asi 500. Víme o zhruba 1 000 léčivek z Evropy, oficiální medicína jich používá zhruba 150. Přesto byli pacienti s páterem Ferdou velmi spokojeni, patřil mezi ně například i Leonid Brežněv.

A v neposlední řadě bychom neměli zapomenout na Pavla Váňu, který od začátku 70. let s požehnáním „semilské báby“, slavné léčitelky Květoslavy Patočkové, začal byliny popularizovat a nabízet lidem. Od 90. let již byl bylinářským fenoménem a ročně k němu pro radu docházelo přes 5 000 lidí. Byliny také sbíral a prodával. Dodnes v lékárnách najdete směsi nesoucí jeho jméno. Pavel Váňa byl tím hlavním motivem, který nás, tvůrce pořadu Herbář, k bylinářství přivedl. A my tajně doufáme, že náš pořad pomůže dalšímu obnovení a rozšíření bylinářství, které je, jak se zdá, nesmrtelné.