Pokřín lékařský (mandragora)

*Mandragora officinalis*
**Výsev:** Na jaře
**Sklizeň:** Na podzim
**Lidově:** Ďáblova varlata, jablíčka lásky, mandragora, psí jablka, satanův kořen, strýček, zemský mužíček

Popis a výskyt

Na velmi krátkém stvolu při zemi vyrůstá růžice svraštělých oválných listů, dlouhých až 30 cm. Z růžice na jaře vyrůstají zvonkovité fialové nebo modré květy. Začátkem podzimu na nich dozrávají oranžové kulovité plody, velké asi jako pingpongový míček. Dužina plodů obsahuje velké množství semen. Pokřín je prastará vytrvalá jedovatá bylina a má silný dužnatý kořen, podobající se vzdáleně lidské postavě. Bývá až 1 m dlouhý. Vyskytuje se hlavně ve Středozemí. Zdomácněla v Řecku a Itálii. Má ráda propustné kamenité půdy.

Sběr a úprava

Kořen mandragory se má prý sklízet při úplňku, nejlépe po Velikonocích. Vyrýt ho celý dá práci, je opravdu dlouhý. Kořen se suší nebo se z něj získává šťáva. Plody se sbírají zralé na semeno a šťávu.

Semínka léčivých
a kuchyňských bylinek

Více zde

Účinné látky a užití

Mandragora obsahuje tropanové alkaloidy – hyoscamin, skopolamin, atropin. Ty mohou být použity jako léky, ale i jako jedy. Nalézají se v celé rostlině, nejvíce je však obsahují semena a kořen. Neodborné požití těchto alkaloidů už v nepatrném množství 0,1 mg může způsobit srdeční zástavu. Ve starověkém léčitelství se používalo podávání mandragory jako sedativum, hypnotikum a halucinogen. Například Avicenna ji doporučoval na bolest hlavy, před operací bylo její podání běžné. Hippokrates léčil pokřínem žlučník. Dnešní medicína ji využívá k pomocné léčbě Parkinsonovy choroby nebo k potlačení rakovinného onemocnění krve.

Zajímavost

Mandragora byla vděčným objektem středověkých malířů, najdete ji například v dílech Hieronyma Bosche. Umělci ji zobrazovali jako ženu i muže s listovou korunou. Tato jedovatá, ale tajemná bylina v sobě spojovala ženský a mužský princip. V léčitelství se využíval ženský a v alchymii mužský. Častokrát je na obrazech tělo mandragory svázáno provazem, který táhne pes a jeho pán si zacpává uši. Podle pověry prý mandragora při sklizni kvílí k nesnesení a kdo ten skřekot uslyší, na místě zemře, stejně jako pes, který mandragoru vytáhl. Uši si proto lidé zalívali voskem, když ji šli vykopat. Ve starověku se věřilo v afrodiziakální sílu mandragory, a to nejenom u lidí, ale i u zvířat. Ženy nosily na srdci semena pokřínu, aby otěhotněly. V některých kulturách byla mandragora spojována s ďáblem jako nositelem smůly a neštěstí, jinde ji používali jako ochranu domova před nemocemi a zlými duchy. Díky svým halucinogenním účinkům byla vždy mandragora spojována s magií a čarodějnickými obřady.