Hořčice setá
Sinapis alba
Výsev: Březen – duben
Sklizeň: Červenec, po zežloutnutí šešulí
Lidově: bělohořčice, černohořčice, hořčica, hořčičné semínko, penízek polní
Popis a výskyt
Za původní domovinu hořčice se považuje severoafrické pohoří Atlas. Odtud se rozšířila až do středomoří, kde zdomácněla. Zmínky o ní máme už ze středověké Anglie. Hořčice jsou jednoleté rostliny, v závislosti na kvalitě půdy a zvolené odrůdě vysoké 30 až 240 cm. Kvetou žlutě v hroznovitých květenstvích uprostřed léta a voní jemnou hořčičnou vůní. Listy jsou svrchu tmavé, vespod světlejší, řídce chlupaté, palčivé chuti. Hořčice mají rády slunné nebo jen mírně zastíněné polohy a hlinitopísčitou, dobře propustnou půdu. Vysévají se na jaře na semeno a pro list a nať do salátů každé 3 týdny po celý rok. Hořčici se daří i při pěstování v bytě. Je výbornou medonosnou bylinou.
Sběr a úprava
Listy na salát se mohou sbírat už 10 dní po vzejití, je to skvělá mikrozelenina. Na sušení se používají listy ze starších rostlin. Květy jsou také jedlé a dají se jimi zdobit pokrmy. Sbírají se, až když se otevřou. Šešule se semeny se sklízejí, dříve než se otevřou, jinak vypadají na pole. Jejich čas pro sběr nastává v červenci, kdy se zabarvují do žlutohněda. Semena se suší nebo se extrahují v octu. Ze semen se získává olej. Hořčice jako dochucovadlo je známa v různých úpravách po celém světě. Hořčice bylina se používá i jako krmivo pro dobytek a zelené hnojení.
Semínka léčivých a kuchyňských bylinek
Účinné látky a užití
Hořčice obsahuje hlavně hořčičný glykosid sinigrin. Jeho štěpením vzniká hořčičná silice, která působí dráždivě a místně prokrvuje. Dalším benefitem je velké množství proteinů a zhruba 30 % oleje. V lidovém léčitelství se z mletých semen a vody připravuje kaše na obklady. Působí hlavně při akutních zánětech dýchacích cest, při revmatismu a také k prokrvení plic, ledvin a pohrudnice. Pozor na kožní reakci! Při dlouhodobém ponechání obkladu na místě se můžou u citlivých jedinců objevit puchýře. Obklad by měl být přiložen jen do mírného zčervenání pokožky. Čerstvě mletá či drcená semena se přidávají do koupelí nohou jako deodorant a k prohřátí při nachlazení. Rozdrceným semínkem a vodou lze čistit zatuchlé nádoby.
Zajímavost
Jeden z prvních receptů na stolní hořčici popisuje starořímský zemědělský spisovatel Columella ve svém spisu De re rustica (asi z roku 65 n. l.). Už v 1. století n. l. psal Plinius o léčebném využití hořčice. Jeho seznam obsahuje více jak 40 receptů, kde hořčice hraje hlavní roli. Věřilo se, že dokáže vyléčit vypadávání vlasů nebo lepru a nakapaná do očí zlepší zrak. Karel Veliký ji prý doporučoval pěstovat i na svých statcích. O hořčici je zmínka také na stránkách Bible.
