Od popele po bylinné pasty. Poznejte historii čištění zubů

Zubní pasty a jejich předchůdci v podobě prášku mají vskutku dlouhou historii a leckdy překvapující složení. Nad některými materiály pouze pozvedneme obočí, z jiných nám trnou zuby už jen při představě jejich použití… Zajímá vás, čím si naši předci byli schopni opečovávat svůj citlivý chrup? Pojďte se s námi ponořit do dávných věků čištění zubů!

Starověcí Egypťané a antické broušení zubů

Abychom objevili kořeny vzniku zubní pasty, musíme se ohlédnout několik tisíc let nazpět do minulosti. Starověké kultury míchaly různé typy přírodních materiálů, drtily je na prášek a nanášely na zuby holým prstem nebo lněnou tkaninou. Materiály se vůbec nemísily s vodou, případně až v samotných ústech. Jedny z nejstarších zmínek o složení zubního prášku pochází ze starověkého Egypta (5 000–4 000 př. n. l.).  Směs obsahovala mátu, květy kosatců, sůl a pepř, což mohla být docela zajímavá pikantní chuť. Jiné prášky obsahovaly myrhu, terebintovou pryskyřici, dokonce i rozemletá kopyta volů, spálené vaječné skořápky či pemzu.

Římané a Řekové do zubních prášků přidávali více brusných materiálů, například drcené kosti a lastury. Takové drhnutí zubů a jejich následnou citlivost si dnes snad ani nechceme představovat. V antice ale využívali také růžové lístky, namleté dřevěné uhlí nebo různé druhy kůry pro zlepšení chuti zubního prášku i pro osvěžení dechu. Ústa si následně vyplachovali buď obyčejnou vodu, nebo sáhli po něčem silnějším, třeba po víně.

Střípky minulosti péče o chrup z Dálného východu

O své zuby se pečlivě staraly i jednotlivé kultury z Blízkého a Dálného východu. Peršané v 1. tisíciletí př. n. l. varovali před brusnými materiály obsaženými v prášcích určených k čištění zubů, doporučovali spálené jelení paroží nebo spálené šnečí skořápky. I přesto se ale v prášcích často objevovaly různé druhy mletých minerálů. Do čisticích směsí se ale už přidávaly i pro nás již pochopitelnější složky jako třeba med či bylinky.

V Číně a Indii používali k opečovávání chrupu mnohem více bylin, zejména pak ženšen. Jejich pasty byly mnohem více podobné těm, které si každodenně na kartáček dnes nanášíme my.

Revoluce

Rozvoj průmyslu v 18. století umožnil zlevnění výroby, a tak se zubní prášky (a později i zubní pasty) staly přístupnější i chudším lidem. Do čisticích prášků se začala přidávat pěnidla, také látky zlepšující citlivost zubů a na počátku 19. století i glycerin. Ten měl zlepšovat chuť a zmírňovat vysychání směsí. Vznikala tak zubní mýdla, která jsou k dostání i dnes (i když s jiným složením, založená bývají například na rostlinných tucích). Do zubních past se přidávala i obyčejná křída.

Historická balení zubních past

Zpočátku se zubní prášky a pasty prodávaly v keramických či skleněných dózičkách, často velmi zdobných. V tubách byly k dostání až od roku 1892 díky  L. T. Sheffieldovi,  výrobci, který se inspiroval malíři. Když viděl malíře, jak vymačkávali z hliníkových tub barvy na své palety, nadchla ho představa jednoduché aplikace zubní pasty obdobným způsobem na kartáček.

Reklamní leták na zubní pasty Sheffield Dentifrice Co. z konce 19. století

Technologický boom

Velký historický milník pro zubní pasty nastal v roce 1914. Tehdy bylo dokázáno, že fluoridy posilují zubní sklovinu, a činí tak zuby odolnějšími. Fluoridy  se staly běžnou součástí většiny zubních past až o pár desítek let později. Došlo k tomu díky technologickému boomu, jejž přinesla 2. světová válka. Zlepšily se výrobní procesy a do past se začal běžně přidávat jak fluor, tak i další syntetické složky, které například snižovaly brusné účinky dříve užívaných příměsí. Díky novým technologiím tak vznikaly zubní pasty, jak je známe dnes.

Návrat k mocné přírodě

V posledních letech, po opojení zázraky umělých látek, opět upíráme naši pozornost k přírodě a její moci. Do péče o ústní dutinu se vrací síla bylin – velmi osvěžující je máta, mocná je šalvěj, hojící řepík, uklidňující heřmánek, hřebíček tiší bolest. Díváme se tak zpět do minulosti a vztahujeme se k moudrosti našich vlastních babiček, bab kořenářek a mudrců v klášterních zahradách. Saháme po tom, co nám roste za humny a co je pro nás nejpřirozenější cestou ke zdraví.