*Hyoscyamus niger*

**Výsev:** Do jarní půdy
**Sklizeň:** Neodborný sběr, úprava a užívání
rostliny se nedoporučuje
**Lidově:** belian, bělena, bolehlav, černý mák, čertova bylina, ďáblovo oko, furgácie, Jasoňova bylina, kapří huba, lulík, makovec, mateřské koření, ospalá bylina, smradlavec, sviní bob, šal, tejman, telian, žbánečky

Popis a výskyt

Bylina v plném květu se vyznačuje až uhrančivým vzhledem – ze vzpřímené lodyhy vystupují chlupaté, zubaté, střídavé listy, pětičetné květy uspořádané ve vijanech mají žlutou barvu s tmavě fialovým středem a stejnobarevným žilkováním. Plodem je vejčitá tobolka se semeny ledvinovitého tvaru. Až 90 cm vysoká rostlina se vyznačuje nepříjemným zápachem. Kvete od června do října. Blín původně rostl v Evropě, západní Asii i severní Africe a zdomácněl i na ostatních kontinentech včetně Austrálie. Má rád slunná a teplá místa a výživnou půdu. Najdeme jej podél cest, na polích, kompostech a rumištích.

Sběr a úprava

Neodborný sběr, úprava a užívání rostliny se nedoporučuje.

Semínka léčivých
a kuchyňských bylinek

Více zde

Účinné látky a užití

Stejně jako mnohé další rostliny z čeledi lilkovitých (Solanaceae) obsahuje blín tropanové alkaloidy – skopolamin, atropin a hyoscyamin. Největší obsah alkaloidů je ve vřetenovitém kořeni. Blín se odnepaměti využíval jako anestetikum, nejen při lékařských zákrocích, ale například i k otupení mučených a popravovaných. Ve středověku sloužil k léčbě kašle, astmatu, revmatismu (olej ze semen), nechutenství a hadího uštknutí. Během 16. a 17. století se na něj jako léčivku zapomnělo, zřejmě v důsledku masivních honů na čarodějnice, s kterými byl blín spojován. Ve středověku se blín přidával do vína, piva a medoviny, aby se zintenzivněly jejich omamné účinky. Severoafričtí beduíni jej pro halucinogenní účinky nejčastěji inhalují nebo kouří spolu s tabákem či jinými příměsemi, například s marihuanou či hašišem. Blín se uplatnil i v milostné magii (býval součástí nápojů lásky) a v travičství.

Zajímavost

Podle starogermánské tradice byl blín určen k věštění, léčení i rituálům spojeným s ovlivňováním počasí. Jeho kořen musela ze země vyhrabat nahá dívka. Keltové jej nazývali beleno, byl zasvěcen bohu ohně a věšteb Belenovi a prý jeho šťávu používali k otrávení šípů. Rodové jméno vychází z řeckých slov húos (prase) a kúamos (bob) a znamená „prasečí bob“. Vysvětlení se nabízejí dvě – že zápach rostliny je stejně nepříjemný jako zápach prasat a že prasata prý konzumují semena, aniž by se otrávila. V Persii byl nazýván bangha, později se tak začalo označovat konopí.