Vše důležité, co potřebujete vědět o tradici pomlázky

Stejně jako většina překrásných velikonočních zvyků i pomlázka nese předlouhou tradici a její poselství přichází každým rokem s Božím hodem velikonočním jako na zavolanou. Tak se pojďme společně podívat, odkud tato nesmrtelná tradice pochází a jak koledovali naši milí předci.

Velikonoce nejsou jen křesťanským svátkem, jak už bylo mnohokrát řečeno, ale také oslavou jara, svěžesti a nových počátků, proto je pojďme slavit, udržovat tradici a omladit své tělo i ducha. První zmínka o pomlázce pochází již z roku 1453 a označuje obřadní šlehání o Velikonočním pondělí. Tento obyčej nese mnoho nejrůznějších krajových pojmenování: někde jej zvou dynovačka (Božena Němcová) nebo šmerkust, jinde zase mrskot, šlahačka či kočkování. Pro dospělé mužské hodovačka začíná již o půlnoci na Velikonoční pondělí. Mládenci rámusí po vsi a snaží se zastihnout dívku ještě na lůžku, aby ji prý blechy neštípaly. Toulají se nocí, hlučí a popíjejí po domácnostech. Šlehají nebohé dívky proutky, a dokonce je polévají i studenou vodou z potoka. Dívky však vyšlehání rády přijmou, protože vědí, že je má omladit a zkrášlit. Zkrátka jak se říkává: „Komu se o Velikonocích vyšlehá, nedostane prašiviny.“

Aby zdraví a úroda byly

Velikonoční šlehání symbolizuje předání svěžesti, mládí, ohebnosti a zdraví mladého proutku. Dívky tak nabývají krásy a vitality až do dalších Velikonoc. Vdaným ženám bývá vyšleháno alespoň „preventivně“, aby neměly zlý jazyk.  I v hospodářství statkář vyšlehává lenivou čeládku a zajde i do chléva krávu ošlehat, aby brzy otelila. Dokonce ani ovocné sady nezůstávají na ocet. Šviháním stromů se totiž ovocný sad probouzí k životu ze zimního spánku a proutek jej připravuje na novou úrodu. 

Splésti pomlázku jest velký um

Znalost pletení pomlázky se předává z generace na generaci. Pletou ji košíkáři či dovední samoukové, ovšem každý malý chlapec by tohoto umu chtěl dosáhnout. Ti však většinou pletou pomlázku jen ze tří proutků a po oku pokukují po umění starších, kteří, světe div se, spletou až 16 prutů do sebe. Nejčastěji jsou používány proutky vrbové či topolové, po kterých to s pomlázkou pěkně švihne. Pletou se také různě dlouhé – od malých, které se nosívají frajersky stočené v kapse, přes klasické až po téměř dvoumetrové, takzvané obřadní.

Pentle, mašle, stuhy jako nikdo druhý

Do oháňky tenkých proutků se nakonec zaplétají pentle, zbytky vlny či odstřižky látek, které se na konci svazují do mašle. Ale pozor, jedině bílé barvy. Ty barevné jim poté na pomlázku připevňují vyšlehané dívky a ženy a vyjadřují tak, jak si u nich ten který koledník stojí. Nejvyšší ze všech, červenou stuhou, vyjadřují ženy náklonnost a lásku, kdežto žlutá značí jasné odmítnutí. Modrá pak předznamenává naději a zelená alespoň sympatie a oblíbenost. Pracně vykoledované stuhy si mládenci nechávají na památku anebo je dívkám a ženám vrací při tancovačkách. Pokud si ovšem po dlouhé a zmáhající obchůzce šohaj pamatuje, kterou barvu od koho vlastně dostal.