Pravá hrdost moravského kroje
Tradice jsou důležité. Upevňují naše kořeny, mažou rozdíly a ukazují, kým opravdu jsme. Ačkoli se v některých tradicích nevyznáme a často jim nedokážeme plně porozumět, kolektivní povědomí a pozůstatky našich předků nás při pohledu na upřímný projev tradice dojímají až k slzám.
Při poslechu lidových písní nám naskakuje husí kůže a precizní výšivky krojů nám připomínají, že lásku a oddanost vloženou do takto jemné práce žádné stroje nedokáží nahradit. V posledních desetiletích se však od tradičních každodenních zvyků upouští a folklor se často posouvá do poloh turistických atrakcí a pódiových prezentací. Ten opravdový živoucí organismus se vytrácí, pošlapává a je nahrazován příliš upravenou a uhlazenou verzí sebe sama. Jsou ale i tací, kteří se nenechají odradit a z čistého zájmu a lásky se snaží zachraňovat zbytky folkloru, a držet tak tradici živou i pro budoucí generace. Jednou z nich je i Zlatuše Maděřičová, obyvatelka Moravské Nové Vsi, zakladatelka Jihomoravské komunitní nadace a nadšená sběratelka věcí s bohatou osobní historií. Její dvůr plný fascinujících artefaktů, zažloutlých knih, ručně malovaného porcelánu a hromad fantastických krojů nejrůznějších barev, střihů a materiálů vypráví tisíce příběhů o předchozích majitelích. Zlatuše je bez zbytečného sentimentu zachraňuje z popelnic a kontejnerů, aby jim dala druhou šanci přežít i v současnosti. A to je podle mě ta pravá láska a pokora k tradici.
Nalévá nám sklenici vody a za našeho neustávajícího přehrabování v nasbíraných pokladech se s námi dělí o příběh svého syna Adama, příběh dokazující, jak silná a pevná může být krajová hrdost.
„Každý, kdo si kdy kroj oblékl, pocítil sílu vlastní identity, zvýraznění osobní hrdosti.“
„V našem kraji jsou kroje otázkou prestiže, jejich pořízení je velmi nákladné, ale je to ta největší hrdost, s jakou se zde můžete setkat. Nepocházím ze silně tradičně založené rodiny, a tak se u nás doma kroje nikdy nenosily. Doma jsme měli čtyři děti, kdo má tolik dětí jistě ví, že na to čtvrté už nezbývá tolik energie. Všech potomků jsme se ptali, zda kroje nosit nechtějí… Až na toho posledního.
Když mu bylo dvacet let, vydal se pomáhat klukům, kteří v krojích chodili, s přípravami hodů. Týden spolu na přípravách pracovali a v pátek, těsně před začátkem slavnosti, se Adam objevil doma a vyslovil tu nejzásadnější větu: ,Mami, já chcu kroj.ʻ Sehnat kroj pro mladé není vůbec jednoduché, je o ně velká poptávka a šijí se na míru. Nikdo vám ten svůj nepůjčí, protože chlapecké kroje jsou velmi drahé a především je to jako půjčovat vlastní identitu. Kroj pro nás není jako kostým, který si půjčíte na karneval – kroj vyjadřuje naši podstatu. Ačkoli jsme to tedy synovi vyvraceli, celý den jsme jen dokola poslouchali: ,Mami, já chcu kroj. Mami, sežeň mi kroj.‘
V sobotu syn vyrazil za zábavou a v neděli již brzo ráno stál v kuchyni, aby mi oznámil, že když jsem mu já žádný kroj nesehnala, udělal to sám. Když jsem si představila, jak si půjčuje takto drahý cizí kroj a během zábavy jej zničí, udělalo se mi zle, ale už se s tím nedalo nic dělat. Vyzvedli jsme kroj ve vedlejší dědině a syn zářil štěstím.
Hody bývají na přelomu července a srpna, tedy v těch nejteplejších dnech z celého roku. Náš kroj se skládá z vlněných gatí s podšívkou, čižem (vysoké jezdecké boty), vyšívané košile, lajblu a kloboučku a jistě si dokážete představit, jaké v tom musí být šílené horko. Náš kluk se začal oblékat, a jakmile vlezl do vlněných gatí, pot na něm jen skákal. Rodina se začala sázet, jak dlouho to v tom horku vydrží.
Každý, kdo si kdy kroj oblékl, pocítil tu sílu vlastní identity, zvýraznění osobní hrdosti. Jakmile se do kroje oblékl náš syn, jako by se rázem proměnil v někoho úplně jiného. Nevěřila jsem vlastním očím, jaká hrdost z něj najednou vyzařovala. Čekali jsme, jak dlouho to vydrží, ale když přišel nad ránem domů v naprosto čistém a nepoškozeném kroji, nestačila jsem se divit. I tak jsem stále čekala, že to stačilo a v klidu jej budeme moci opět vrátit.
To byl ale omyl. Jakmile se syn vzbudil a ohledal všechny puchýře na svých zbídačených nohou od protancované noci v čižmách, znovu se do nich nasoukal a vyrazil. Kroj nesundal další tři roky.“