Dušičkové vzpomínání
Čím jsem starší, tím víc mi svátek mrtvých připadá důležitější. Nejen jako vzpomínka na předky, ale jako čas k zastavení, k zamyšlení, jestli cesta, po které v životě jdu, je správná a vede tudy, kudy chci. Jestli pokračuji ve šlépějích svých předků, nebo se ubírám jiným směrem. Myslím na ně i na své děti, kam se asi vydají ony.
Znovu mi to připomněl článek v časopise Moravanka z roku 1928, kdy mladé Československo bylo na kulturním i ekonomickém vrcholu, a přesto článek nabádal k ztišení a vědomí konečnosti života.
„Smuteční hlahol zvonů rozléhá se podzimním dnem, jímž kráčí ruku v ruce únava, chlad i tíseň blížící se zimy; kovové údery, pomalé a těžké, mísí se v ruch běžného života. Proč se vám zdá, že cosi připomínají, vyzývají k jakési povinné dani? Zvěstují sladkou a majestátní vládu vzpomínání těch, kdož odešli; drtí srdce, která utrpěla nedávno tu nejbolestnější z lidských ztrát, i ta jež nemohou zapomenouti. Věnujte v dušičkový den i vy vzpomínku svým drahým, kteří odešli! Smuteční zvony měkce naléhají; vždyť živí mají celý rok pro své radosti i žaly, lásku a zoufání, vítězství i beznaděj – a mrtvým zbývá jediný den, kdy uslyší jich patetické volání – zde na zemi.
Skutečně zmírají jen ti, kdož zemřeli v našich vzpomínkách.“
– z časopisu Moravanka, 1928
Zábavný kalendář 2022 Kateřiny Winterové
Další dobové texty a ilustrace najdete v novém diáři pro rok 2022.