Slavná historie cest za kořením aneb krása východních dálav

Koření bylo důvodem objevitelských cest i dalekých výprav. Kvůli voňavým práškům a roztodivným tvarům se budovala impéria i ničily starověké říše, bojovalo se o vliv, měnily se mapy světa a dobrodruzi riskovali svůj život.

Evropané měli na nalezení přímé cesty do Indie enormní zájem. Poptávka po koření stoupala a jeho cena také. Dodávky však výrazně zkomplikoval pád Konstantinopole (Cařihradu, dnes Istanbulu) v roce 1453, protože arabské obchodníky na hedvábné stezce nahradili osmanští Turkové, kteří obchodovat neuměli ani nechtěli. O tři roky později padly Atény a Středozemní moře se začínalo uzavírat. Benátky a Florencie sice přesunuly své zájmy do přístavů v Alexandrii a Damašku, ale bylo čím dál jasnější, že tento stav nehodlají ostatní státy podporovat.

Mapa nad hlavou

Ke změně stavu přispěly znalosti navigace a mořeplavectví i zdokonalení způsobu stavění lodí. Navigaci podle hvězd a polohy slunce a měsíce využívali při plavbách už staří Féničané, Řekové a Římané, ale omezovali se pouze na Středozemní a Egejské moře a přilehlé vody. Malajští a indonéští rybáři a námořníci se vydávali dál na otevřené moře a už v 5. století dokázali díky znalosti astronavigace a magnetického pólu a využívání monzunových dešťů a větrů doplout i na malých loďkách na vzdálené ostrovy a přivážet odtamtud dřevo, kadidlo, ovoce a koření. Až později se to od nich naučili Arabové, Indové, Peršané a Turci, a překonali tak Indický oceán a jižní Atlantik. Jako nájemní námořníci na evropských lodích předali své znalosti a dovednosti Evropanům a ti se rozjeli vstříc neprobádaným oblastem.

Právě ve 14. století se stavitelům podařilo zkonstruovat lodě, které zvládly plout mnoho měsíců přes otevřené moře. Musely odolávat velkým vlnám i pojmout dostatek zásob a zlata pro nákup zboží. To s maximální nosností 600 tun nebylo vůbec snadné. Zároveň musely být dostatečně rychlé, aby unikly pirátům. Mistrovství v této oblasti dosáhli Portugalci, kteří záhy převzali nadvládu nad oceány a objevili nové cesty na východ. Velké galeony a karavely dopluly až do výsostných vod malých indických, malajských, čínských a arabských džunek a plachetnic a původní obyvatelé se dostali do područí a závislosti na evropských obchodnících.

Nové kořenící směsi Kateřiny Winterové z celého světa

Více zde

Obeplutí Afriky

V roce 1415 dobyli Portugalci město Ceuta v Maroku a pluli dál na jih až k mysu Dobré naděje. Tento ostroh na jihu Afriky není jeho nejjižnějším bodem, tím je o 160 km jihovýchodněji Střelkový mys, pod kterým se střetává Atlantský a Indický oceán, ale zasahuje sem z Indického oceánu teplý proud Střelkového mysu a střetává se se studeným proudem Benguelským, což výrazně pomáhalo lodím přeplout z jednoho oceánu do druhého a obeplout tak bezpečně africký kontinent. V roce 1488 se to podařilo portugalskému mořeplavci Bartolomeovi Diazovi (pojmenoval ho Mys bouří), před kterým se rozprostřel Indický oceán, na jehož konci čekaly bájné Ostrovy koření. Informace o nich možná četl v Marco Polově cestopisu Milion, nebo je zaslechl od asijských námořníků, kteří sloužili na evropských lodích. Cenné informace o námořní dopravě, tvorbě map, navigaci i obchodech s kořením poskytovali i cestující, které lodě převážely. Mezi nejznámější patřil benátský kupec Cadamosto, který se ve 40. letech 15. století účastnil jedné z portugalských expedic podél afrického pobřeží, a Janovan Kryštof Kolumbus.

První indická kolonie

Většího úspěchu ale dosáhl jiný portugalský mořeplavec – Vasco da Gama. V roce 1497 obeplul mys Dobré naděje a v květnu 1498 zakotvil na indickém poloostrově v dnešní Kérale, pět let po Kolumbově výpravě do Indie z druhé strany. Kombinace neznámého teritoria, neznalosti počasí a větrů a jejich proudění zapříčinila, že cesta trvala Vasco da Gamovi téměř rok, a než přeplul z Atlantského do Indického oceánu kolem mysu Dobré naděje, strávil na moři 6 měsíců. Naštěstí v přístavu Malindi (dnešní Keňa) najal arabského lodivoda, který lodě bezpečně provedl až do indického Kalikatu na Malabarském pobřeží.Název pochází z období úsvitu obchodu a je to složenina drávidského slova pro kopec (mala) a arabského slova pro kontinent (bar), což byly z dálky viditelné známky pevniny.

Indičtí vládci byli zvyklí obchodovat s Araby a očekávali zlato. Při další výpravě přijel Vasco da Gama se zbraněmi, arabské čluny potopil a vojensky upevnil portugalskou moc na indickém pobřeží a v Arabském moři. Při třetí, poslední, přistál v Kóčinu jako místokrál Indie. Po čtyřech měsících však zemřel a v kóčinském kostele sv. Františka má hrob (byť dnes leží v Lisabonu). To byla zcela nová situace. Po staletí žily jednotlivé skupiny obyvatel různého původu a vyznání spolu v míru, protože společně obchodovaly, da Gama automaticky vznášel nárok na nová území – ve jménu (křesťanského) Boha a (portugalského) krále. Kdo nesouhlasil, byl vyhoštěn či zabit. Konkurence ubývalo a portugalské bohatství rostlo. V té době sahalo portugalské impérium od Brazílie po Čínu.

Kóčin byl první evropskou kolonií v Indii. Od 14. století odtud vyplouvaly lodě naložené kořením do Arábie a pak do Evropy. Je to jeden z hlavních přístavů na jihozápadním pobřeží Indie a dodnes se mu přezdívá Královna Arabského moře.

Další přístavy zakládali Portugalci v Mosambiku, na Cejlonu, na Timoru i Macau, v roce 1511 přepluli Bengálský záliv, osídlili jižní Moluky a zabrali Kalkatu a (malajskou) Malakku, tehdy nejbohatší východní přístav, v roce 1557 dobyli jako první Evropané Čínu.

Úspěch byl však vykoupen smrtí. O návrat z výpravy prosila Boha v belémském kostele většina námořníků, poštěstil se jen hrstce. Na moře se vyplouvalo zpravidla na jaře, když byli muži zesláblí z nedostatku potravin v zimě a lodní strava jejich nezdravou kondici nevylepšila. Malé porce, sušené, solené či naložené potraviny zpravidla prolezlé červy a absence čerstvého ovoce a zeleniny způsobovaly kurděje a následně smrt. Například první plavbu do Indie nepřežila polovina posádky Vasco da Gamy. Holanďané tyto problémy neřešili, protože se od Číňanů naučili vozit na lodích zázvor, Britové podávali svým námořníkům šťávu z citronů či pomerančů, byť pravidlem se tak stalo až koncem 18. století.