Splynutí duše s přírodou v Lese vzpomínek

Natáčení herbářové dušičkové reportáže v krásné lokalitě Ďáblického hřbitova pro mě bylo velmi emotivní. Musela jsem se hodně ovládat, aby dojetí z tak krásných obřadů, které tu s velkou péčí, pokorou a úctou k zemřelým a jejich pozůstalým pořádá zakladatelka Lesu vzpomínek, nenarušilo místní atmosféru.

Nikdy jsem necítila více, že pohřbívání nemusí být strašákem, že smrt k životu prostě patří a vzpomínky na milého člověka, který odešel, se mohou pojit i s krásným místem, přírodou a třeba i veselým, oslavujícím, komorním obřadem. Houpačka, kterou tu pozůstalí nechali na památku pověsit pro svou dceru, nebo skleněnka vtlačená do kůry stromů pod dřevěnou cedulkou se jménem... Nešlo dojetím neplakat.

Odchod našich nejbližších bývá jednou z největších zkoušek našich životů. Zůstane po nich však světlo v podobě vzpomínky, které už nikdy nezhasne. A pokaždé, když se budeme cítit na pokraji sil, znovu nám připomene, kolik lásky zesnulý do našeho života vložil. A právě proto je velmi důležité, na jakém místě spočine a kam na něj budeme moci chodit rádi vzpomínat. Jedním z takových fascinujících míst je i přírodní pohřebiště Les vzpomínek, ve kterém se příroda prolíná s lidským životem a zesnulý se přirozenou cestou jako nedílná součást navrací do koloběhu naší planety. Hřbitovem nás provedla zakladatelka Blanka Dobešová, mladá žena, z níž vychází stejný klid jako z celého okolního prostředí.

Zemřelý projde klasickou kremací a následně je pohřben ke kořenům zvoleného stromu, jehož kořeny popel vstřebají a člověk se stává součástí věčnosti zdejších lesů.

Procházíme mezi nekonečnými alejemi stromů a nasáváme tu jedinečnou, až dojemně slavnostní tichou atmosféru pohřebiště. „Centrální umělecké dílo slouží k setkávání pozůstalých k zapálení svící, tiché modlitbě, poděkování či psaní vzkazů zemřelým,“ vysvětluje Blanka. Honosné neosobní náhrobky a věnce nahradily malé intimní vzpomínkové artefakty, věci sbližující zemřelé a pozůstalé. Uprostřed pohřebiště starého 100 let je zkrátka vše jaksi jasnější a přirozenější.

Les vzpomínek, rozléhající se v okolí ďáblických lesů, je jediným přírodním pohřebištěm v České republice. Po vzoru anglických hřbitovů propojuje přirozenost smrti se stromem, znakem života a sounáležitosti, a navrací tak lidský život tam, odkud přišel. Že zde takové místo chybí, cítila Blanka již v době svých studií, kdy se na pohřebnictví dívala jako na fenomén ekologicky vysoce zatěžující naší planetu. „Náhrobky dovážené z Afriky a z Číny, velké květinové vazby a mnoho dalších zbytečných komponentů zanechává velkou ekologickou stopu – ta v našem případě zcela odpadá. Že si pozůstalí zemřelého vážili, lze přeci vyjádřit mnoha jinými způsoby,“ říká Blanka. Zemřelý projde klasickou kremací a následně je v rozložitelné papírové designové urně pohřben ke kořenům zvoleného stromu, jehož kořeny popel vstřebají a člověk se stává součástí věčnosti zdejších lesů. Místo náhrobků je strom ověšen dřevěnou cedulkou.

Pozůstalí dle vlastní intuice vybírají strom, pod kterým se zemřelému nejlépe spočine. Stejně tak probíhají samotné obřady. Kromě pokory k zemřelým zde neplatí žádná pravidla či předpisy. Lidé se chovají přirozeněji a otevřeněji sdílí smutek, lásku i vděčnost k zemřelému. Některé obřady jsou tiché, jiné dojemné a některé dokonce veselé – pozůstalí si připraví piknik nebo si pustí hudbu a upřímně zavzpomínají na své nejbližší. Z Lesa vzpomínek pak odcházejí s pocitem, že obřad prožili opravdu krásně. „Všechny pohřby by měly být krásné, zemřelí si to zaslouží,“ ukončuje Blanka naši rozpravu.