Vybavení kuchyně pro prvorepublikové hospodyňky
Průmyslová revoluce nezasáhla pouze tovární výrobu a národní hospodářství, ale také domácnosti. S rostoucím zapojením žen do pracovního procesu, elektrifikací a plynofikací měst i vesnic a technickým pokrokem se měnila podoba domácích kuchyní. Vaření na otevřeném ohni a tzv. černé kuchyně, obvyklé ještě ke konci 19. století, nahradily na jeho přelomu kamna a sporáky. Topilo se v nich dřevem a později uhlím, ale daly se regulovat a umožňovaly přípravu více jídel najednou. Součástí sporáků z litiny, železa a později plechu bývala i trouba, a tak se pečení stávalo běžnou domácí činností.
Účelně zařízený prostor
Ženské časopisy přinášely různé návody na uspořádání kuchyně, aby žena nemusela dělat zbytečné kroky a přípravu jídla po příchodu z práce co nejvíc zrychlila. Autoři a autorky článků se většinou inspirovali v zámoří, kde na začátku 20. století vyšla objevná práce Frederika Winslowa Taylora o organizaci a zefektivnění průmyslové výroby. Americké ženské hnutí jeho návrhy rychle adaptovalo pro práci v domácnosti a v průběhu 20. let vyšlo mnoho knih a článků na toto téma. V USA například zkoumali, kolik kroků se nachodí zbytečně v neúčelně zařízené kuchyni – při vaření, nošení jídla na stůl a uklízení nádobí – a zjistili, že to dělá 5544 kroků za týden.
Kuchyň měla být zařízena jednoduše a vymalována světlou barvou, ideálně bílou emailovou (aby se dala lehce omývat), nebo měla hospodyně alespoň nalakovat místa u výlevky, prostor kolem zapuštěného umyvadla ve zdi a v okolí plotny. „Na podlaze je vhodné lino jasného tónu, kuchyň získá na jasnosti a snadno se čistí,“ píše J. A. Moravcová v článku Jak zařizujeme kuchyni a jídelnu v Kalendáři paní a dívek na rok 1924. Doporučuje kuchyni vybavit dvěma stoly – jedním na přípravu pokrmů a druhým k omývání nádobí, ale ve skutečnosti bývaly kuchyně v bytech zpravidla malé, v samostatné místnosti v domácnostech střední a vyšší třídy nebo jako kout kolem kamen v bytech chudých, a úložné prostory pro vybavení i potraviny omezené, zásadní proto bylo udržovat pořádek a vše na svém místě.
Nádobí se nedoporučovalo věšet po stěnách, kde se na něj prášilo, ale naopak zavírat do kredence, které se v Evropě objevily v roce 1928. Kredence se vyráběly ze dřeva a lakovaly nabílo, aby kuchyň vypadala upraveně. Říkalo se jim také reformní kuchyně, protože se skládaly z kredence, skříně na nádobí, na potraviny a na boty, mycí soupravy, stolu a židle. „Vrchní část kredence mívá zásuvky na mouku, luštěniny, koření atd., opatřené patentním vysouváním, které znemožňuje usazování mouky apod. v rozích, a tím znečišťování zásuvek,“ popisoval článek Moderní kuchyně v Ženských novinách z roku 1928. Inspiroval se obrazem americké kuchyně, jejíž součástí bývala i chladnička, myčka, sporák na plyn a nad ním posuvná elektrická žárovka.
Praktické vynálezy
Počátek 20. století byl érou vynálezů a technických novinek, které zjednodušovaly a zpříjemňovaly život – např. plynový vařič, lihový vařič na cesty, termoska na čaj (na výlety do přírody), různé patentní uzávěry a sklenice na zavařování a konzervování potravin. Objevovaly se i různé šlehače, mixéry a mlýnky. Ženské listy hojně prosazovaly Papinův hrnec, ve kterém se díky vyššímu tlaku dosáhne vyšší teploty vaření a tím rychlejší přípravy. Ačkoliv hrnec byl známý již od 17. století, masově se rozšířil až o tři sta let později.
Běžné nádobí
Nádobí na vaření se vyrábělo železné, smaltované či hliníkové, na servírování porcelánové. Železné vážilo nemálo už samo o sobě, ale bylo trvanlivé a zpravidla se dědilo po generace. Smaltované bylo lehčí, ale oprýskávalo. Hliníkové bylo praktičtější a lehké, ale při vaření se rozehřálo tak, že se jej nebylo možné dotknout. Proto se vyrábělo s dřevěnými držadly, nebo jej ženy chytaly přes utěrku. Utěrky tvořily základ kuchyně, vedle ložního prádla, záclon a ubrusů byly nedílnou součástí svatební výbavy. Utěrky, ubrusy a ubrousky se doporučovaly lněné. „Lněné vlákno jest nejdelší ze všech rostlinných vláken. Proto jeho konečky nikdy nevyčnívají ze tkaniny. Tím lněná látka na sebe nechytí tolik nečistot a nezanechává chloupků na nádobí a šatech,“ popisují autoři v útlé příručce Desatero dobré hospodyně. Pestrobarevné celolněné ubrusy a ubrousky se prostíraly k rannímu a letnímu občerstvení na verandách a zahradách, v jídelně či salonu pokrýval stůl bílý damaškový ubrus. „Jest nezbytný pro řádné stolničení a neměl by proto chyběti ani v jedné československé domácnosti,“ píše se v Desateru dobré hospodyně. Použité nádobí umývala služebná děvčata nebo dcery, které se učily vařit. Mnoho kuchařských knih z té doby obsahuje návod na péči o nádobí – cídění příborů a stříbrných podnosů, mytí skla, odstraňování skvrn z porcelánu či smaltu.
Vychování u stolu
Prostírání stolu a servírování pokrmů k různým příležitostem se věnovaly učitelky v kurzech vaření, autorky kuchařek ve svých knihách i ženské listy z té doby. Obracely se především na střední a vyšší střední třídu. Ženám kladly na srdce, že i doma je třeba stolovat na úrovni a učit tomu i děti: „I v rodinách jednoduchých mají býti u stolu v užívání ubrousky. (…) V domácnostech má každý člen svůj a jsou pro ně pásky nebo dřevěné kroužky s označením, komu patří a do kroužku se zase po obědě svinutý ubrousek zastrčí, aby dostal každý vždy svůj. Při obědě ve společnosti se ubrousek neskládá, ale upotřebený položí nesložen vedle příboru. Ubrousek se před jídlem rozloží a položí lehce na kolena. Nezastrkuje se za krk ani do knoflíkové dírky, ani špendlíkem nepřipíná, ani kolem krku neváže,“ popisoval článek Společenská výchova. Obědy a večeře v časopise Naše domácnost.
Detailní popis toho, jak se chovat ke stolovníkům, jak a jaké pečivo podávat, třeba při odpolední kávě, čaji a kakau, najdeme také v gastronomických časopisech té doby. Například Moderní kuchařství a úprava stolu začalo vycházet v roce 1928. Při stolování se počítalo samozřejmě i s dětmi. Podmínky, za jakých směly stolovat s dospělými, byly ale velmi striktní. „Ze zkušenosti víme, že dítka bývají při stolování dosti nepozorná, a proto jim připravíme zvlášť malý stolek, aby děcka se mohla pobaviti mezi sebou. Jídla nesmí býti mnoho, ale zato podávejte dětem jídla chutná a vydatná. Po jídle a úklidu talířů a příborů jim zapůjčíme různé hračky a maličkosti, aby se děti při stole upoutaly. Jsou-li dítky již odrostlejší, tu jest naší povinností je ke společné tabuli bráti s sebou, aby tak poznaly, jak se mají chovati,“ píše se v čísle 7 prvního ročníku tohoto časopisu, který vydávala Ema Maříková v Praze.
