Kuchyně ve 40. letech 20. století – než byly spotřebiče
Než se v domácnostech zabydlely elektrické kuchyňské spotřebiče a změnily způsob vaření a stolování mnoha generací, prošly kuchyně několikerou transformací – od ohnišť a černých kuchyní přes pece a kamna až po plynové a elektrické sporáky včetně elektrického osvětlení místnosti.
Černá kuchyně, místnost s otevřeným ohništěm ústícím do komína, se objevila v římských antických palácích a patricijských domech, v našich končinách až na gotických hradech a tvrzích. S trochou nadsázky ji znali už pravěcí lidé. Jakmile objevili oheň a jeho účinek na maso, naučili se ho rozdělávat a ovládat, vyčlenili mu v jeskyni pevné místo, o čemž svědčí nálezy z mnoha lokalit. S vývojem civilizace se zdokonalovalo nářadí a předměty denní potřeby, a tím i způsoby vaření – v hrncích, pánvích, na roštu nebo v peci. První pícky s hliněnou podlahou se objevily 2 000 let před naším letopočtem ve starověkém Řecku. Archeologické nálezy v Sýrii nebo Belgii ale odhalily úlomky a stopy po zařízení na pečení potravin staré 6 500–9 000 let.
Počátky moderního vaření
Ve středověku se připravovala především jídla z jednoho hrnce na otevřeném ohni, zejména polévky nebo kaše, zatímco maso bylo výsadou bohatých. Zvláště pak maso pečené, nemyslitelné bez pravidelného dohledu při přípravě a topení. Kotel (později zavěšený na řetězu, čímž bylo možné posunout ho níže či výše podle žáru plamenů) byl nezbytnou součástí kuchyně až do 18. století.
Oddělená kuchyně se ujala ve středověku na hradech, tvrzích a měšťanských domech. Kouř z topeniště nebo pece na chleba odváděl tzv. dýmný komín, dobře viditelný na hradě Roupov ze 14. století. V něm se zároveň udilo maso, což byl jeden ze zaručených způsobů jeho konzervace (další způsob poskytoval relativní chlad hradních sklepů, kde potraviny uzavřené v hliněných či dřevěných nádobách vydržely déle čerstvé a odolaly hlodavcům). Komín zároveň sloužil k vytápění dalších místností, které k němu přiléhaly. S výjimkou nejstarších a nejjednodušších obydlí s jednou místností bývala černá kuchyně od ostatních částí domu oddělena. Hlavně kvůli nelibému pachu linoucímu se z hrnců a pánví při vaření.
Na otevřeném ohni se běžně vařilo až do začátku 19. století, v některých chudších oblastech se černé kuchyně objevovaly v chaloupkách ještě před první světovou válkou. Jisté zlepšení představovaly cihlové pícky, které se vytápěly dřevem nebo uhlím a na plátu nahoře bylo možné vařit. Pokud však hospodyně chtěla péct, musela topivo vytáhnout nebo počkat, až vyhoří, a pekáč s masem nebo buchtami vložit do pozvolna vychládající pícky. I proto stávaly na vsích obecní pece, ve kterých se jednou za čas zatopilo a všichni si upekli svůj chleba či cokoliv, co potřebovali (jednu takovou funkční pec můžete dodnes vidět v Lenoře na Šumavě).
Ve městech si lidé nechávali péct sváteční pokrmy u pekaře. Důvodem bylo i to, že chalupy mívaly často jen jednu obytnou místnost, ve městech lidé žili často také jen v jednopokojových bytech, respektive obývali jeden pokoj ve sdílené domácnosti. Vícepokojové byty pro jednu rodinu či chalupy s více místnostmi se hojně stavěly až koncem 19. století.
Od pece ke sporáku
Takové domy – už od pozdního středověku – ovšem vytápěla pec. Ta byla ještě univerzálnější než ohniště černé kuchyně. Sloužila k vytápění, pečení, vaření i svícení. Od pece se postupným vývojem oddělila menší a efektivnější kamna. Jejich rozšíření umožnil i vynález úzkého a zdola uzavřeného tahového komína (jímž Benjamin Thompson, hrabě Rumford, koncem 18. století podstatně zlepšil krbové vytápění typické pro britské ostrovy). Tak se kamna stala od poloviny 19. století běžnou součástí obytného domu. Záhy se však objevil sporák. Ten představoval hotovou revoluci: efektivní pomocník pro vaření a pečení i vytápění. V jediné železné skříni s roštovým topeništěm, z něhož horký dým prochází systémem dutin, obtéká troubu a poté odchází do komína, se dalo topit, péct i vařit. K tomu začaly sloužit hrnce, kastroly a pánve z litiny a smaltovaného plechu.
První sporák pro domácí použití, vhodný i do menších kuchyní, si v roce 1834 si nechal v USA patentovat Philo Penfield Stewart. Už v roce 1826 jej ovšem předešel Brit James Sharp s plynovým sporákem. Problém představoval nedostatečný počet plynových přípojek, ale po polovině století se už plynové sporáky ujaly ve Spojených státech. Byly úspornější, menší, lehčí, a přesto výkonnější. Nedůvěra v plyn, který není vidět, a přesto zapáchá, ustoupila, jakmile hospodyně zjistily, jak pohodlně a čistě se na nových sporácích vaří. U nás se takřka synonymem pro plynový sporák stala značka Mora, ovšem až v roce 1919.
Koncem předchozího století se také objevily nejstarší sporáky elektrické. První si nechal v roce 1892 v Kanadě patentovat Thomas Ahearn a pravděpodobně téhož roku ho použil k vaření v hotelu v Ottawě. O rok později už elektrický sporák stál ve vzorové kuchyni na „kolumbovské“ světové výstavě v Chicagu. Rozšíření nového vynálezu ale bránila nedostatečná elektrifikace domácností, nedůvěra hospodyň a poměrně vysoká cena. Elektrické sporáky se začaly pozvolna prosazovat až po první světové válce. O něco později se objevila první elektrická pečicí trouba.
Kouzlo elektřiny v české domácnosti
Skutečný rozvoj elektrifikace, nebo jak se tehdy psalo – elektrisace, v různých oblastech života českých zemí byl záležitostí meziválečných let. I tehdy však byla elektrická energie stále drahá – a spotřebiče ještě dražší. Přesto, a nebo právě proto, vyvíjely především Elektrické podniky hlavního města Prahy značnou osvětovou, propagační i praktickou aktivitu. V nové supermoderní funkcionalistické budově Elektrických podniků na Bubenském nábřeží byly vystaveny, nabízeny a předváděny veškeré druhy spotřebičů, vydáván časopis Zepop (Zprávy elektrických podniků obce pražské). S elektřinou se již počítalo při stavbě nových obytných domů i celých čtvrtí.
Na podzim 1939 vydaly Elektrárny hlavního města Prahy propagační knížku Vaříme elektricky, ve které popisovaly využití a praktické používání elektrického sporáku v domácnosti. Pravidelně také pořádaly přednášky a ukázky vaření, aby novinku (především) ženám představily.
Do běžných domácností se 4–5 osobami byl určen dvouplotnový sporák, tříplotnový vystačil až pro 10 osob a čtyřplotnový pro 12. „Na menším sporáku se vaří úsporněji a doporučuje se v případech potřeby pořizovati si k doplnění menšího sporáku speciální nářadí, jako jsou ponorné ohřivače, přímotopné hrnky, rožně či samostatné menší plotýnky lehce přenosné,“ popisovala příručka. Hlavní výhoda elektrického sporáku spočívala v nižších nákladech na provoz i menších rozměrech. „Hospodyně, která přechází od vaření na uhelném sporáku k vaření elektrickému, někdy nedůvěřuje menším plochám elektrického sporáku. Po zapracování zjistí, že její obavy byly zbytečné, neboť okamžitá pohotovost elektrického tepla umožní zvládnutí všech potřebných kuchařských úkonů v krátkém čase,“ vysvětluje příručka. Odpadla také nutnost shánět uhlí nebo dřevo, nosit ho ze sklepa, skladovat v kuchyni a uklízet drobný popílek.
Elektrické sporáky změnily způsob vaření. S přípravou jídla bylo možné začít okamžitě a kdykoliv, uvařené jídlo se dalo lehce ohřát a plynulá regulace knoflíky umožnila obsluhu i menším dětem, které se tak do přípravy jídla mohly zapojit. Oproti dnešním modelům však byly tepelné ztráty poměrně velké a plotýnky hřály ještě dlouho po vypnutí. Proto se jídlo nechávalo tzv. dojít. Nashromážděním teplem se pod poklicí dovařilo za 10–15 minut.
Levnější variantu představoval dvojvařič s troubou. Ta pekla zespodu i svrchu a novinkou bylo rovnoměrné propečení pokrmu. Standardně se dodávala s dvěma plechy, jedním pekáčem a jedním roštem. Trouby a sporáky se vyráběly smaltované s odkapní drážkou, aby při přetečení tekutiny nepoškodily napájení plotýnek. Smalt však neodolal kyselinám, takže i malá kapka ovocné šťávy, marmelády nebo octa mohla zanechat prasklinu.
Práci hospodyni v domácnosti se zavedenou elektřinou usnadnila i samostatná elektrická plotýnka (na jeden hrnec), přímotopný hrnek („bezpečná náhrada za lihové a petrolejové vařiče“) k ohřátí vody, mléka, vaření kávy, čaje či polévky. Novinkou byl elektrický ponorný ohřívač, který se ponořil do vody a ohřál ji, elektrický rožeň značky Grilux fungující na principu remosky – pánev s poklicí s elektrickým přívodem, elektrický kávovar či čajovar a opékač topinek („milý přístroj, který rychle opeče vláčné topinky“).
Konec „otročiny“
Jídelníček většiny domácností byl určován příjmem živitele a sezónou. Žena vařila to, co (den předem) nakoupila na trhu nebo v obchodě. Chladničky se sice vyráběly už od roku 1880, ale vypadaly jako velké skříně s kompresorem, dovolit si je mohly jen velmi bohaté domácnosti. Dodnes funkční lednice z 20. let se nachází v rezidenci primátora na Mariánském náměstí v Praze. Hostinské podniky využívaly sklepní prostory naplněné ledem z Vltavy či jiných řek. V Praze fungovaly ledárny na Štvanici nebo v Braníku až do roku 1954, kdy Vltava v důsledku vybudování Slapské přehrady přestala v zimě zamrzat. Dostupnější absorpční lednice byla zkonstruována ve Švédsku už v roce 1922, vyráběná byla od poloviny 20. let. Ve Spojených státech byla koncem 30. let součástí poloviny domácností, „povinnou výbavou“ tuzemských domovů se lednice staly až na přelomu 60. a 70. let. Česká společnost Mora vyráběla absorpční ledničky od roku 1948, německý Siemens již v roce 1930 a Electrolux o pět let dříve.
Také myčka nádobí se nejprve ujala v USA, ba dokonce zde byla vynalezena. A co více, první patent přihlásila v roce 1886 žena – Josephine Cochrane, která také zahájila výrobu myčky. Její vynález se dočkal rychlého rozšíření – v hotelích, restauracích i v armádě. V Evropě představila první myčku nádobí německá firma Miele v roce 1929. Než si ovšem tento spotřebič našel cestu do domácností, musel projít intenzivním technickým vývojem. Stalo se tak až v poválečných desetiletích, po otevření hranic po roce 1989.
Návrhy a patenty strojů na praní prádla se objevovaly už v 18. století, v druhé polovině následujícího století jejich počet dosáhl dvou tisíc. Zdaleka ne všechny byly prakticky využitelné, ale nechyběly mezi nimi konstrukce ruční kývací pračky, bubnové pračky ani pračky se ždímacím mechanismem, parní pračka nebo kamínka s bubnem na ruční pohon. Parní pračky bylo možné postavit na sporák nebo kamna a inzeráty je nabízely v Americe i v Evropě. Kolem roku 1900 se objevily pračky s topeništěm pod prací nádobou, které umožňovalo udržovat potřebnou teplotu i vyvařování prádla přímo v pračce. Ještě v tomtéž desetiletí byla sestrojena pračka poháněná elektromotorem a do prodeje přišel prací prostředek Persil s obsahem perboritanu sodného, který prádlo zároveň vypral i vybílil. Elektrické pračky různé konstrukce, od dřevěné kádě s rotujícím práčem až po šetrnější bubnové přístroje celokovové konstrukce doplněné samostatnou ždímačkou, se běžněji šířily až od poloviny 20. století, v době postupující elektrifikace.
Tehdy si ženy také začaly pořizovat vlastní elektrické žehličky – do té doby prádlo buď napařovaly, nebo mandlovaly.
Na začátku 20. století se objevily elektrické vysavače – konkrétně výrobky americké značky Hoover a švédského Luxu, později Electroluxu. Ačkoliv se prodávaly už před první světovou válkou, velká poptávka po nich nebyla a ženy většinou klepaly koberce ručně nebo je čistily sněhem. Jejich věrným pomocníkem zůstávalo koště a mokrý hadr.
Proměna domácnosti
Se zavedením elektřiny se výrazně změnil způsob života rodiny i uspořádání kuchyně. Velká kamna či pec už nebyly potřeba, elektrický sporák byl menší a dalo se na něm vařit i péct. Zmizely zásoby uhlí či dřeva, v bytě se dalo jednoduše zatopit nebo rozsvítit. Petrolejky a svíčky nahradila elektrická svítidla různé velikosti a určení. Kuchyni dominovala kredenc s nádobím, vedle ní býval dřez na mytí a sporák, ve venkovských staveních ustoupila rozložitá pec malému sporáku.
Ve 20. letech se do popředí dostávala ergonomie a účelné využití prostoru, aby se ušetřil pohyb, a tím i náklady. Jednou z novinek byla tzv. frankfurtská kuchyně, vybavená typizovaným nábytkem i nádobami na ingredience a zároveň všemi dostupnými moderními, tedy elektrickými a plynovými spotřebiči. Oproti starším kuchyním připomínala tato moderní kuchyně téměř laboratoř. Žena zde mohla uvařit jednoduše a bez velké námahy v relativně malém prostoru, aniž by musela udělat jediný zbytečný pohyb. Však také konečně žena,rakouská architektka Margarete Schütte-Lihotzky, tuto kuchyni navrhla.
Nízkopříjmové, zpravidla dělnické rodiny, případně rodiny drobných řemeslníků, ale stále obývaly jen jednu místnost. Vařilo, pralo a mylo se v jednom koutě, postel se rozkládala na noc, přes den pokoj sloužil jako dílna. Tekoucí voda a toaleta bývaly na chodbě, ne-li na dvoře. Podle sčítání lidu v roce 1921 bylo 86 % bytů bez příslušenství, o 10 let později 75 %. Téměř čtvrtina bytů měla tehdy stále jedinou místnost, necelá polovina bytů mělo oddělenou kuchyň a pokoj. Ústřední topení fungovalo jen ve 2 % bytů, vodovod byl na venkově spíše neobvyklý. Úroveň bydlení odpovídala především příjmům jednotlivých rodin. Čím byly příjmy vyšší, tím bylo bydlení komfortnější, třeba i ve větším bytě či domě s více místnostmi, s lepším zařízením, moderním vybavením a s pomocnicí v domácnosti.
