Kouzelný svět kaváren
Monarchie přinesla stálou oblibu cukráren a kaváren a ta přetrvala i po jejím rozpadu. V každém městě jich fungovalo několik, lišily se zdobností interiéru, vybavením tiskovinami i nabídkou čaje, kávy, vína a zákusků. Jeden moučník však měl své místo vždy jisté – jablkový závin.
Dlouhá historie
První tuzemská kavárna otevřela v roce 1714 v Praze, v domě U tří pštrosů. Bouřlivý rozvoj nastal v polovině 19. století, kdy v metropoli vznikly vyhlášené kavárny. Největší byla Slávie, proto se jí přezdívalo Velká, Židé se scházeli v kavárně Union v domě u Ratzenbecků na Ferdinandově třídě (dnes Braunerův dům na Perštýně), němečtí a židovští intelektuálové si později oblíbili Arco s interiéry od Jana Kotěry, secesní Louvre patřil politikům, novinářům i studentům. Trojúhelník kaváren na Národní třídě doplňovala kavárna Metro a dál Na Příkopech kavárna Repre. Do Tůmovky v Lazarské ulici rádi chodili čeští literáti, v oblibě ji měl třeba Karel Poláček. Kavárna v Grandhotelu Šroubek měla ve středu arkádovou vodní světelnou fontánu, která zvlhčovala a čistila vzduch. Hosté si mohli nerušeně číst, diskutovat či hrát kulečník. „V samém čele kavárny upoutá vás bohatě zdobený buffet, v němž zdatný mixér dovede vám předložiti nejrafinovanější americké nápoje,“ popisuje hoteliér Karel Šroubek své dílo. Světelná fontána zdobila i romantickou kavárnu v Obecním domě otevřenou v roce 1912.
Vlastní svět kaváren
Kavárny jako místo setkávání si oblíbila elita společnosti a střední vrstva a ostatní tento řád nijak nenarušovali. V pohodlných klubovkách diskutovali umělci, novináři a spisovatelé, politiky halil cigaretový či doutníkový dým, hovor doplňovalo šustění stránek novin a časopisů. Číst si sem chodívali studenti i měšťané, v doprovodu pánů sem zavítaly i dámy, i když ve 20. letech byla už návštěva samotných žen společensky možná.
Kavárny mívaly zpravidla otevřeno od šesti hodin večer do dvou hodin ráno, hosté si tu mohli přečíst až 200 cizojazyčných novin (i když Lidové noviny evidují stížnosti čtenářů, že „v kavárnách nejsou dosud noviny slovinské, polské a jiných našich spojenců“), zahrát karty, kulečník, šachy nebo domino, objednat si kávu, čaj či čokoládu, likéry a zmrzliny a pečivo na přání, význačné kavárny měly pro své hosty zdarma k použití telefon, deštník či jiné drobnosti. Jídlo a pití roznášel „garçon“.
Sladké chvíle
Zatímco kavárny bývaly výsadou měst, cukrárny fungovaly v každé větší vesnici již dlouho před první světovou válkou. Dokonce ani válečné období jejich počet žádným výraznějším způsobem neredukovalo, což se například o živnostech řezníků říci nedalo. Cukráři požívali tehdy velké vážnosti, kromě dortů a zákusků připravovali i koláče, bonbony, pralinky a zmrzliny, perníky, oplatky, kandované zboží, čokoládu a turecký med. Jejich řemeslo se těšilo značnému uznání i za hranicemi země.
Ve městech sloužily cukrárny ke společenským účelům podobně jako kavárny. Zatímco v kavárnách se setkávali umělci, novináři, intelektuálové i honorace a diskutovali o současných problémech, cukrárny navštěvovaly spíše dámy (bez doprovodu) a lidé, kteří „nemusejí pracovat, ale mají peníze“. Týden příjemně rozděloval den, kdy se dámy scházely na pravidelnou dávku kávy se šlehačkou, dortík či štrúdl, informace z okolí i módního světa. V Praze patřily k nejvyhlášenějším cukrárnám Štěrba, Myšák a Berger.
„Antonín Berger svou cukrárnu ve Vodičkově ulici otevřel v roce 1895 a stala se dokonce jakýmsi učilištěm desítek nejen českých cukrářů. Zakladatel prošel praxí ve Vídni, Budapešti, Mnichově, Bratislavě i Praze. Berger přinesl do cukrařiny kvalitní čokoládu, ale i stále platné cukrářské heslo „Jednoduchost, kvalita, prodejnost“. Ve Vodičkově ulici otevřel také svou legendární cukrárnu v roce 1911 František Myšák a jeho marcipán, karamel, dorty a poháry patří stále k vrcholům cukrařiny. V roce 1906 vydal Václav Soukup, bývalý vrchní kuchař a cukrář v Paříži, Londýně a Vídni, „s použitím nejlepších předpisů cizích i vlastních zkušeností z prakse“ knihu Domácí cukrárna, návod jak připravovati nejoblíbenější pečivo a cukrovinky příležitostné i vánoční v domácnosti. Jeho recepty na vánoční vlastenecké pečení. Fibichovy skrojky, Dvořákovy koláčky či Nerudovy trojúhelníčky, dle autorova novinářského symbolu k pověšení na stromeček, jsou svým až vlasteneckým apelem dojemné,“ vzpomíná gastronomický historik Václav Malovický. Představu o tehdejší podobě cukráren si můžeme udělat v zachované secesní cukrárně z roku 1912 v Obecním domě. Mramorové ostění, zrcadla, bohatá štuková výzdoba a světlý dřevěný nábytek doplňuje dobový mosazný kávovar.
„Ráno patří kavárna lidem, kteří snídají. Ráno není kavárna kavárnou, místem debaty a meditace, hudby, velkoměstské veselosti a koketerie. Život se jí dotýká, aniž s ní splyne. Ráno se kavárna podobá jídelně. Vzduch v kavárně, ač je spojen s ulicí otevřenými okny, voní charakteristickou kavárenskou vůní včerejšího cigaretového kouře, kávy, pečiva a dřeva, jako les voní ozonem. Na prázdných stolech u okna rozkládáme pohodlně plachty novin a žijeme s rozkoší dopolední idylu kavárny. Ta pomalu oddychuje a líně čeká na šero, o němž ví, že přijde, aby rozkvetla jako noční květina, až ve tmě, poněkud sprostým a vábivým květem,“ popisuje novinář Jaroslav Jan Paulík Den v kavárně roku 1927 v časopise Gentleman.
