Zahrada jako film života
Zahradník je vlastně takový režisér, který se snaží využít nejlepších vlastností všech svých herců. Svůj soubor, náladové přírodní živly, trpělivě poznává. Zahradník musí zahradě dobře naslouchat. Moudrý zahradník zahradu pozoruje, zná každý její kout. Učí se povahy svých rozmarných umělců a dobře si zaznamenává každý jejich vrtoch.
Zahradník zahradu plánuje, tvoří i obstarává. Nepanuje na ní však sám. Při každém svém kroku potřebuje, aby ho doprovázelo neposedné slunce. Někdy je k dispozici, jindy ne. A když zrovna sluneční paprsky dopřejí zahradě lázeň, může chybět voda, která by ji zavlažila. Jindy je zase vody dost, ale nedaří se půdě. Zahradníkovi se navíc do cesty staví sousedova garáž, která vrhá stín, ve kterém se jeho rostlinám nedaří. Tu zahradu navštíví žravé housenky, jindy zase vše vypadá slibně, ale ne a ne zapršet. Podrobným pozorováním zjistí, kam slunce svítí a v jakou denní dobu, snaží se získat jeho přízeň ve skleníku. Tuší, kdy si voda usmyslí ho obdarovat, a neunikne mu žádná kapka. Největší oporou mu je však půda pod nohama. S ní se mu mluví nejlépe. Ví, čím si ji naklonit, aby dala život jeho rostlinám.
Slunce
Slunečním paprskům těžko poručíme. Je však možné je šikovně využít. Předně je potřeba vědět, na jakou část zahrady, kdy a kolik hodin denně slunce svítí. Po-
dle toho můžeme naplánovat umístění záhonů a zvolit druhy a odrůdy rostlin. Některé rostliny potřebují růst na přímém slunci, jiné v polostínu. Na slunné místo svítí slunce více než 6 hodin denně, většinou v období mezi 11:00 a 17:00. Polostín navštěvují sluneční paprsky 4–6 hodin za den. Do stinného místa nesvítí slunce více než tři hodiny během dne.
Stín vrhají dům a garáž stejně jako plot, zahradní pergola či koruny stromů. Stinná místa můžeme spoluvytvářet bariérou šikovně umístěnou doprostřed záhonu, můžeme ji tam postavit na celou sezonu nebo jen podle potřeby. Podobně můžeme nachytat sluneční paprsky do pevných či přenosných staveb a konstrukcí. Pevnou součástí zahrady bývá skleník a sluneční záhon. Pařeniště už může být pohyblivé. Šikovně orientované záhony (zvýšené na jedné straně, a tím nakloněné na jižní stranu přímo proti slunečním paprskům) nám pomohou prodloužit vegetační sezonu i o několik týdnů. Díky nim může být záhon na jaře dříve prohřátý a na podzim později vychladne.
Vegetační doba
Většina zeleniny, kterou se chystáme pěstovat, nesnese nízké teploty či mráz. Jejich životní cestě od semínka po plody, pro které je pěstujeme, říkáme vegetační doba. Rozlišujeme odrůdy rané (s krátkou vegetační dobou), pozdní (s dlouhou vegetační dobou) a polopozdní, které najdeme někde mezi. U různých druhů zeleniny se tato vegetační doba liší, pohybuje se mezi
40–250 dny. Dostatek slunečního svitu a období bez mrazů v Česku panuje obvykle mezi 15. květnem (kdy pominou tzv. ledoví muži) a zhruba koncem září, což činí asi 120 dní. Délku naší pěstební sezony je dobré mít na paměti v kontextu s vegetační dobou rostlin, můžeme s ní totiž chytře pracovat, a dokonce ji i prodloužit. Některé rostliny sejeme přímo do záhonu, jiné předpěstujeme a vysazujeme až jejich sazeničky.
Rychlení
Vývoj rostliny od semínka až k plodu můžeme různými způsoby urychlit. Při rychlení bereme v úvahu nároky rostliny, především potřebu tepla, a snažíme se je naplnit dříve, než to umožní venkovní počasí. V tom nám pomáhá domácí předpěstování semínek, skleník, pařeniště i šikovně nasměrované záhony. K rychlení ve skleníku a pařeništi využíváme rané odrůdy zeleniny či zeleninu s krátkou vegetační dobou. Důvodem jsou jejich nižší nároky na světlo a teplo, které se nám může podařit ve skleněném uzavřeném prostoru díky kumulaci tepla naplnit, i když venku ještě mrzne. Velmi často se rychlí salát, ředkvičky i kedlubny. Předpěstováním sazeniček doma za oknem rychlíme i úrodu paprik, rajčat, lilků a celeru. Pokud bychom jejich semínka seli přímo na záhon až v době, kdy jim mráz již nemůže ublížit, úrody bychom se v našich podmínkách nedočkali. Rychlí se také okrasné rostliny a bylinky.
Skleník
Podíváme-li se na české zahrady, uvidíme v nich velmi kreativní provedení skleníků postavených ze starých oken, velkých zavařovacích sklenic či luxfer. Skleníky bývají různě velké a vždy jsou alespoň tak vysoké, aby se v nich člověk mohl postavit. Dnešní skleníky se vyrábí z plastu, skla i fólie (těm říkáme fóliovníky) a staví se přímo na trávu či do předem připravených základů. Skleníky mohou být krásné, jejich hlavním účelem je však chytat slunce, a tak je recyklace materiálů a kreativita při stavbě rozhodně na místě. Vždy je dobré pamatovat na okénko, kterým může skleník větrat.
Skleník pomáhá překonat chladnější období roku a urychlovat úrodu. Brzy na jaře či na konci zimy můžeme ve skleníku začít pěstovat rostliny, které nepotřebují příliš mnoho světla a tepla, aby dozrály. Můžeme zde také předpěstovat sazenice, které potom budou mít na záhoně náskok oproti odrůdám vysazeným přímo do půdy. Na podzim a v průběhu zimy pak můžeme ve skleníku chytře schovat zeleninu, které nevadí chladné teploty.
Pařeniště
K rychlení zeleniny můžeme využívat také pařeniště. Nebývá vyšší než 50 cm a jeho stříšku je možné bez problému odklopit. Jedná se vlastně o takový malý inkubátor, který postavíme na půdu a do kterého vysejeme semínka. Rostliny se v něm před příchodem jara budou mít jako v bavlnce. Můžeme ho koupit nebo vytvořit třeba z několika řad cihel, na které položíme stará okna. Pařeniště vyrobíme i za pomoci dřevěné konstrukce, kterou potáhneme průhlednou fólií. Malé pařníčky je možné vyrobit také doma z menších světlopropustných nádob.
Voda
Podobně jako slunce je i voda živel, který můžeme řídit jen těžko. Můžeme ji však přimět, aby na naší zahradě zůstala co nejdéle. Pro zalévání rostlin je totiž dešťová voda nejlepší. Proč? Dešťová voda je měkká, nenajdeme v ní téměř žádné minerály a soli, které obsahuje pitná voda z kohoutku. Obsahuje pouze to, co potká na své cestě atmosférou. Pokud zahradu zaléváme dešťovou vodou, nedochází k zasolení půdy, které často půdu dusí vysokým množstvím minerálů. Dešťová voda má navíc přívětivou teplotu podobnou teplotě vzduchu. Rostlinám tedy nehrozí šok kvůli příliš nízké teplotě vody.
Malý vodní cyklus
Jako zahradníci ctíme déšť i ranní rosu a sucha se přímo bojíme. Je-li sud pod okapem naplněný vodou, radujeme se. Pokud však při pohledu do něj vidíme jen smutné suché dno, je nám do pláče, který naši zahradu ale nezalije. Tím, že zahradu ozeleňujeme, dopady sucha mírníme. Podporujeme totiž takzvaný malý vodní cyklus. Pokud v půdě roste zelenina, byliny, květiny, keře a stromy, zadržují v sobě vodu. Z rostlin se voda vypařuje do vzduchu při evapotranspiraci, což je v podstatě dýchání rostlin. Když je vzduch nasycený, voda se může uvolnit a poctít naši zahradu drobným deštěm či ranní rosou.
Zachytávání vody na zahradě
Dnes nejběžnějším způsobem, jak na své zahradě zachytit vodu, bývá sud či stará vana pod okapem. Co je jednoduché, je i účinné. Chceme-li však vody zachytit v deštivém období více na později, můžeme pod okap umístit nádrž. Je dobré ji postavit do stínu nebo ji jinak chránit před slunečními paprsky. Dešťová voda sama o sobě bývá čistá. Nečistoty, které nachytá na střeše a v okapu, se však mohou v nádrži na slunci kazit. Dešťová voda se hodí nejen na zalévání, ale třeba i na praní a splachování. Do koupelny ji pohodlně dopraví čerpadlo. Vodu je možné na pozemku zachycovat také pomocí tůněk. Pokud se pro takové řešení rozhodneme, je vždy dobré kontaktovat odborníky.
Způsoby zavlažování
Zavlažovat zahradu je vhodné ráno nebo večer vodou dešťovou nebo kohoutkovou, tzv. odraženou. To znamená, že jsme nechali vodu odstát, vypařil se z ní chlor a přizpůsobila se teplotě vzduchu. Taková voda rostliny nepřekvapí. Ve večerních a ranních hodinách slunce nemá tolik síly, aby vodu rostlinám bralo. Voda, kterou k rostlině nalejeme, se tedy nevypaří do ovzduší, rostlina vodu v klidu nasaje a může ji využít ke svému růstu. Drobné rostliny je vhodné zalévat konví pomocí kropítka, velké zavlažujeme konví z hubičky přímo ke kořenům. Snažíme se vyvarovat zálivky na list, která by mohla způsobit různé nemoci, v horku dokonce spálení. Kapky vody ve slunci fungují jako zvětšovací sklo a koncentrují sluneční paprsky, které pak list popálí.
Voda pro obyvatele zahrady
Nejen naše rostliny, ale i ptáci, hmyz a drobní živočichové potřebují napít. Všichni jsou užiteční a prospěšní naší zahradě, je dobré si je hýčkat. Umístěním pítka s vodou na zídku pomáháme ptákům. Když do něj umístíme také kámen, vznikne tu malý vlhký ostrov, na kterém se napojí i hmyz. Ten tu zároveň neutone, protože se na kameni bude moci zachytit a zachránit. Jedno pítko na trávě zase ocení drobní savci, třeba ježek, který žere housenky. Pítka občas vyčistíme a samozřejmě v nich nezapomínáme měnit vodu. Zahrada, kde je prostor kromě rostlin také pro hmyz, ptáky, ježky a ještěrky, je nejen krásná a hravá, ale i zdravá.