Kurzy vaření za první republiky
Umět vařit bylo za první republiky očekávanou dovedností dívky, která se hlásila o místo služebné, nebo se vdávala. Vaření tak bylo součástí osnov v měšťanských i tzv. rodinných školách. Pokud je dívky nenavštěvovaly, mohly praktické znalosti získat na různých kurzech vaření, které pořádaly buď soukromé školy vaření, nebo ženské spolky. Většinou na ně zvaly inzeráty v novinách. V denním tisku také vycházela, zpravidla v nedělním vydání, rubrika pro ženy, kde redaktorky představovaly vhodné jídelníčky na týden, recepty i nové trendy ve výživě. V roce 1924 psala Olga Fastrová v deníku Národní politika: „Nyní vstupují totiž v manželství ženy z generací, které v dívčím věku se příliš nestaraly o domácnost. Ať to byly dívky studované nebo nestudované, jejich život je odváděl z domova. Chodily do škol, do úřadů, do obchodů, do dílen, a jen menšina z nich učila se doma vařit a hospodařit. Tyto mladé hospodyňky jsou často nakloněny podceňovat význam kuchyně v domácnosti. Ale to je chyba.“
Spolek Domácnost
Sto let po narození Magdaleny Dobromily Rettigové, autorky první české kuchařské knihy Domácí kuchařka, otevřel na její počest spolek Domácnost v Praze Českou školu kuchařskou. Snahou spolku bylo nejen naučit dívky vařit, ale také jim předat lásku k národní kuchyni a šířit její slávu i v rakouských a německých rodinách, kam často odcházely na pár let na zkušenou jako pomocnice. Za tři měsíce se kurzistky naučily vařit, nakupovat i vést domácnost, od sestavení rozpočtu přes úklid a šití.
Součástí školy byla velká kuchyně, jídelna, spižírna, knihovna a ložnice pro nezaopatřené dívky. Spolek mohl díky kuchařské koncesi prodávat i obědy. Často se zde pořádaly hostiny či svatby. V roce 1891 spolek vydal Kuchařskou knihu s 1113 vyzkoušenými recepty.
Kuchařské školy
Od roku 1919 mohly odborné kuchařské učiliště navštěvovat i dívky. Jednu vedl například Vilém Vrabec, autor Velké kuchařky a mnoha dalších. Zpravidla se zde vyučili muži na kuchaře, dívky nabyté znalosti využily spíš ve vlastní domácnosti nebo jako zaměstnané kuchařky v rodinách.
Další známá kuchařka Anuše Kejřová vedla vlastní kuchařskou školu v Hradci Králové, ve které pořádala tříměsíční kurzy vaření. Manželky a dcery hostinských mohly navštěvovat odbornou školu hostinskou, kterou založila na podzim 1918 Zemská jednota hostinských a kavárníků pro Moravu a Slezsko.
Volná místa mohla využít i veřejnost, avšak výuka trvala dva roky. Například ve Velkém Meziříčí fungovala od roku 1900 Rodinná škola a pensionát Světlá (na počest Karoliny Světlé), která nabízela dvouletou odbornou výuku s roční živnostenskou praxí, roční rodinnou školu i kuchařské kurzy v trvání tří až pěti měsíců. Specialitou byla výuka dobrých služek pro dobře placená místa. „Vyučuje se zejména vaření, stolničení, vedení domácnosti, společenské výchově, šití a střihům prádla i šatů. Při školách jest pensionát v nových budovách na svěžím a čistém horském vzduchu. Letní sporty. Vyučování cizím jazykům, hudbě, ozdobným psacím písmem, psaní strojem atd. podle volby.“ Ke konci 20. let si dívky mohly vybírat už ze 137 škol, ročně absolvovalo dvouletý kurz zhruba 25 000 studentek.
Nauka o domácím hospodářství
Zatímco rodinné a hospodyňské školy navštěvovaly zejména městské dívky nebo dívky z rodin patřících ke střední a vyšší třídě, dcery statkářů a sedláků se učily praktičtější dovednosti ve školách specializovaných na domácí hospodaření, tzv. hospodyňských. Připravovaly dívky na vedení venkovské domácnosti i domácího rozpočtu.
Za předchůdce lze považovat vzdělávací ústav Budeč z roku 1842, který založil spisovatel, lékař a učitel Karel Slavoj Amerling. O rok později přibylo oddělení pro dívky od 5 do 18 let. Ty se pod vedením spisovatelky a učitelky Bohuslavy Rajské vzdělávaly v obecných znalostech i vedení domácnosti. První soukromá dívčí škola neměla dlouhého trvání, její přínos tkví však v tom, že na ní navázaly další. Například na Moravě vznikl v roce 1870 spolek Vesna, který v září 1886 zahájil první českou pokračovací dívčí školu na Moravě. Po první světové válce už zahrnovala 13 vzdělávacích zařízení, včetně ústavu pro vzdělání učitelek kuchařských a hospodyňských a pětiměsíční studium pro hospodyně.
Krátkodobé kurzy
Denní či měsíční kurzy pořádaly i různé spolky, odborné ústavy, kuchařské školy i Ministerstvo pro zásobování lidu. Buď se konaly večer, nebo o víkendu, kurzistky se učily vařit určitý typ pokrmů nebo zpracovávat sezonní suroviny. Výjimkou nebyla ani výuka vaření na elektrickém či plynovém sporáku. Například Zemský pomologický ústav v Praze učil ženy zavařovat ovoce a zeleninu, na třídenním kurzu jemného pečiva ve Středoklukách zvládlo 24 dívek připravit různé druhy těst (linecké, žloutkové, žloutkové vařené, listové máslové, vaflové, mandlové) a ozdoby na dorty. Výjimkou nebyla ani výuka vaření na elektrickém či plynovém sporáku, což byla za první republiky novinka. Kurzy zpravidla pořádaly plynárny či elektrárny a vedly je známé učitelky vaření.
Spolek Hvězda československých paní a dívek pořádal desetitýdenní kurzy vaření, šití a tělovýchovy. Konaly se každý den dopoledne nebo odpoledne, nebo dvakrát týdně večer. „Tisíce manželek vzpomíná s vděčností,“ zval na kurzy inzerát v roce 1933.
