Jak to mám s masem a jak nad jeho vařením a konzumací přemýšlím

Podle Českého statistického úřadu spotřebuje průměrný Čech téměř 800 kg potravin za rok, z toho 79 kg masa. Tedy 10  %. U šimpanzů, kteří jsou nám geneticky nejblíže, tvoří podíl masa v jejich stravě zhruba 5 %. Podle lékařů je vhodná denní dávka pro člověka 50 –70  g masa, za rok tedy přibližně 25 kg. A pokud se podíváme na zhruba 100 let staré statistiky spotřeby potravin, zjistíme, že naši předkové přesně tolik masa za rok snědli. To jen potvrzuje můj dlouhodobý dojem, že se v současnosti masem prostě přejídáme.

Je člověk všežravec, masožravec nebo býložravec?

Internet je plný veganské a vegetariánské rétoriky o škodlivosti masa. Záhy zjistíte, že biologické znaky řadí člověka spíše mezi býložravce. Délka trávení, délka střeva, velikost úst, složení chrupu a tvar zubů, kyselost trávicího traktu nás zařazuje k těm, kteří se živí pouze obilninami, luštěninami, ovocem, zeleninou, oříšky a semeny...

Argumentem proti tomuto veganskému tvrzení je prostý fakt, že člověk maso jí od nepaměti. A silným podpůrným argumentem je, že maso žerou i lidem nejbližší příbuzní – šimpanzi. Až do druhé poloviny minulého století se věřilo, že šimpanzi jsou býložravci. Ve volné přírodě se nejčastěji krmí rostlinnou stravou. Ve skupině loví i drobné obratlovce a úplně nejčastěji malé opice. Mezi primáty patří šimpanzi k největším masožravcům, maso loví rádi a často, přesto tvoří jen 5 % jejich jídelníčku.

Z toho lze usuzovat, že jsme také všežravci a maso do naší stravy v určité míře patří. Lov a pojídání masa byly pro vývoj druhu a hlavně mozku Homo sapiens sapiens evolučně nezbytné. Hlavně díky obsahu vitaminů skupiny B, především vitaminu B 12, je jezení kvalitního masa prospěšné pro děti a dospívající.

Spotřeba dnes a v minulosti

Obecná statistika říká, že celosvětový průměr spotřeby masa je dnes na úrovni 42 kg na osobu za rok, přičemž rekordmany jsou USA a Nový Zéland s přibližně 120 kg na hlavu! Průměrný Čech sní 80 kg masa za rok. Jsme tedy asi na dvojnásobku světového průměru a dvoj- až trojnásobně předstihujeme stav za první republiky.

Pokud se do dlouhodobých českých statistik spotřeby masa podíváme pozorně, zjistíme jednu zajímavou věc. V roce 2015 se spotřeba vepřového masa pohybovala kolem 42,9 kg, drůbežího kolem 26 kg a hovězího masa kolem 8,2 kg na hlavu za rok. Vepřového tedy jíme třikrát více než naše prababičky, hovězího o polovinu a kuřecího dokonce desetkrát více než ten nejrozežranější prvorepublikový statkář. Podíváme-li se například na údaje o chovu a konzumaci drůbeže, vidíme, že naši předkové snědli v průměru jen 2,2 kg hrabavého ptactva za rok. To jsou tak 1–2 menší kuřata. A jak víme z pohádek, ta se jedla jen „na zámku“. Souvisí to s prostým faktem, že kuřata se nelíhla stále, jako dnes v umělých líhních, a nebyla také vyšlechtěna na brojlery (jen na maso). Pro naše předky byla cennější slepice, která snáší vejce. Když už se drůbež objevila na stole, jednalo se hlavně o kohouta, starší slepici, která už měla snáškové období za sebou, kachnu nebo jednou za rok husu. To bylo tehdy přirozené.

Za posledních pár desetiletí nás potravinářský průmysl přesvědčil, že kuřecí a rybí maso je nejzdravější. Kvalitní bílé maso samo o sobě je lehce stravitelné a mělo by mít spoustu zdravotních benefitů, ale realita a zdravý rozum dnes ukazují, že v dnešní době je to přesně naopak.

Dnešní konvenční hospodářství operuje s obrovským množstvím kusů neeticky chovaných zvířat na malých plochách bez možnosti přirozeného chování a pohybu, bez přísunu denního světla. Zvířata jsou překrmovaná nepřirozenou stravou, velice náchylná k nemocem a zaléčovaná antibiotiky už v podávaném krmivu. Velkochov má ohromný negativní vliv na životní prostředí, takový nemůže produkovat zdravé maso. A podle mého to v konečném důsledku nemůže být ani ekonomicky výhodné.

Jak to řeším já

Pokud se chcete všem zdravotním a etickým problémům velkochovů vyhnout, nejjednodušší a zároveň nejtěžší je pustit se sám do chovu zvířat na maso a zkusit si své zvíře i sám zabít. I když je to přirozené a babičky na vesnici si slepici na polévku dokázaly přichystat od A do Z, já zabít nedokážu. Nechávám to na chlapech. I když už umím kuře vyvrhnout, je to každoroční nemilá výzva, která však k domácímu chovu zvířat na maso prostě patří. Tento samotný čin vás mnohé naučí a věřte, že všechna ta starost a porážka na konci, vám spotřebu masa určitě zredukuje...

Většina lidí nemá možnosti a zřejmě ani chuť věnovat se vlastní produkci masa, to je pochopitelné. Je tu ale spousta farmářů, kteří to udělají za vás. Zvířata chovaná v ekologickém režimu mají mnohem přirozenější život a já si pak nepřipadám jako barbar. I chuťově je maso z ekologických farem skutečně na jiné, lepší, úrovni než to konvenční. Netrápí mne, že musím sáhnout hlouběji do peněženky, přestože je biokuřecí a rybí maso až 6x dražší než maso z konvenčních chovů. Záleží ale i na nabídce soukromých farmářů, například cena českých ryb se může přiblížit ceně ryby z akvakultury. U vepřového masa je cena vyšší 2x, ale například biohovězího je na trhu obrovské množství a ceny velmi často nepřesahují o 30 % konvenční produkci. A pokud nakoupíte přímo z farmy větší množství masa, jste skoro na stejné ceně jako ze supermarketu. Jak to? Může za to fakt, že v ČR máme obrovské množství luk a pastvin v režimu bio z důvodu dvojnásobných dotací na tyto louky. Na nich se všude pasou krávy, jejichž maso splňuje nároky na bioprodukci. A protože jich je opravdu hodně, biohovězí se prodává za podobné ceny. Dá se tak říct, že biohovězí je dnes ekonomicky, eticky i zdravotně nejlepší volba, pokud si chcete pochutnat na dobrém mase. 

V restauraci většinou nezjistím původ jídla na talíři, a proto se kuřecímu masu a lososovi záměrně vyhýbám. 

Došla jsem k názoru, že nejlepší je držet se rady našich předků a inspirovat se zkušeností našich prababiček. Maso bylo jen v neděli. Zbytek tvořila strava rostlinná.

Snažím se vařit jen z biomasa. Zvířata z těchto chovů netrpí, což je pro mne argument číslo 1. Dalším důvodem je jeho výborná chuť a také to, že zvířata nebyla preventivně živená krmivem s přídavkem velkého množství antibiotik a růstových hormonů, které se kvůli konzumaci takového masa dostávají i do našich těl.

Drůbeží maso mám domácí, takové bio z našeho chovu, králíka párkrát za rok od souseda a v obchodech nejčastěji kupuji biohovězí, přes internet biovepřové. Masa se snažím spotřebovat jen polovinu průměrné roční spotřeby průměrného Čecha. Tedy 25 kg za rok na osobu. Asi tolik, co spotřebovali lidé před 100 lety. A cenově? Jsem si jistá, že za maso naše rodina utratí méně než je průměr. 10 kuřat, 1 kachna, 1 husa, 4 krůty plus koupené biohovězí a biovepřové – to bohatě stačí naší rodině na celý rok.