k

If you’d like to try an alternative to classic porcelain, then Tonda is the perfect complement to your home.

Newsletter


Follow us

NEWSLETTER

Chcete vědět jako první o novinkách a slevách v e-shopu?


Hledat

  • Váš nákupní košík je prázdný

Krojovaná krása a tradice podle víchernic

Tradice a folklor představují jedno z nejcennějších dědictví našich předků a my bychom je měli zachovat i pro budoucí generace. Bohatě zdobené kroje, naškrobené spodničky a ručně vyšívané jupky jsou chloubou Slovácka, a ačkoli na ně dnes často narazíme už jen během vinobraní, dožínek či dalších slavností, stále existují ženy, které kroje vnímají jako nedílnou součást své každodenní garderoby. Své kroje si povětšinou šijí sami a některé z nich jsou opravdovými klenoty hodnými módních časopisů. Takovým ženám se po právu říká víchernice, neboli parádnice, a já jsem některé z nich spolu s Herbářem navštívila v Moravské Nové Vsi. Měla jsem tak možnost nahlédnout do šatníku těch největších parádnic a dozvědět se, že jejich kroje bodují i za „velkou louží“.

 

V rámci Jihomoravské komunitní nadace vyšla i krásná stejnojmenná kniha plná fascinujících příběhů a fotek. Setkání se Zlatou Maděřičovou, spoluautorkou tohoto úžasného projektu a zakladatelkou Jihomoravské komunitní nadace, bylo opravdovou inspirací. Nejenže nás pohostila tradiční fazolovou polévkou a jahodovými knedlíky, ale já si z jejího bazaru krojů odvezla i některé kousky domů. Je krásné cítit, že folklor stále žije! A třeba i na poli, kam chodí každý rok okopávat dýně v lidových krojích nejen ženy, ale i mužští a děcka.

 

Odkud se zrodil nápad knihu Víchernice zpracovat, o čem je a kdo všechno se na ní podílel?
Slovácko je ojedinělým územím, kde se vám při troše štěstí podaří potkat typicky oblečenou osobu. Přestože je tento jev v 21. století vzácný, nedokumentuje ho žádné muzeum ani etnografický ústav a není typickým tématem pro žádného fotografa nebo výtvarného umělce. My jsme už v roce 2012 učinili malý pokus, kdy jsme nafotili ženy v Moravské Nové Vsi do kalendáře s názvem Odcházející krása. Kalendář byl velmi úspěšný a my jsme očekávali, že jsme u fotografů či jiných umělců tímto probudili zájem o dané téma. Nestalo se tak a nás to velmi mrzelo, protože jsme věděli, že snad téměř každá slovácká obec ještě nějakou babičku v kroji má a že pokud se tomu někdo nezačne co nejdřív věnovat, za deset let již fotit nebude co. A to by byla velká škoda.

 

Pak jsme se náhodou seznámili s fotografkou Libou Taylor, která s fotoaparátem procestovala snad celý svět a fotila pro nejprestižnější agentury a charitativní organizace. Libě se naše nabídka zalíbila, a tak jsme začali fotit. Textem knihu doprovodil slovácký patriot, spisovatel Jan Kostrhun, graficky ji upravila grafička Yvona Jandáková, vytiskli ji v tiskárně Tisk Pálka v Břeclavi.

Jak vypadá každodenní život těchto žen?
No právě. Každodenní život těchto žen se nijak neliší od jiných žen v naší společnosti. Snad jen v tom, že všechny pečlivě opatrují oblečení, které buď podědily po svých maminkách a babičkách, nebo si je samy ušily a ozdobily. Pozvání do jejich domovů je pro mě svátkem: smět se v těchto jejich pokladech přehrabovat, obdivovat je a poslouchat u toho příběhy jednotlivých částí kroje a jejich života…

 

Kde se u vás vzala láska a vášeň pro folklorní tradici?
V rodině, ze které pocházím, se v kroji nikdy nechodilo, takže tuto zkušenost vůbec nemám. Ale z raného mládí si vzpomínám, že už tenkrát byl můj vztah k folkloru ambivalentní. Vždycky jsem přemýšlela nad motivy udržování lidových tradic a oblékání kroje, kdy jsem je vnímala jako silný vzkaz dalším generacím, takový přenos poselství, a to právě díky obrovskému respektu vůči předkům. Nerozuměla jsem tomu, dráždilo mě to a zároveň mne to dojímalo svojí hloubkou a opravdovostí. Cítila jsem se až méněcenně, že nejsem součástí tohoto procesu.

Ten ambivalentní vztah k folkloru mi zůstal dodnes. Jsou věci, které ve folkloru nemám ráda. Někdo za ním vidí byznys, produkuje kýče a ničí tak jeho vyšší hodnotu. Neoslovují mne ani folklorní soubory, které mají svá čísla nacvičená s precizní dokonalostí. To mi nic neříká. Naopak mne dokážou až k slzám dojmout chlapi ve vinných sklepech, kteří při vinobraní spontánně zazpívají z vlastní potřeby. To na sobě určitě nemají nažehlené vyšívané košile a třaslavice (plátěné krojové kalhoty), ale spíš montérky či běžný pracovní oděv. Nebo když si mladá dívka obleče rifle a k tomu vyšívanou jupku od babičky.

 

Já samozřejmě vím, že udržovat folklor nejde bez existence folklorních souborů, které pečlivě drilují tance a zpěvy. Je dobře, že tu jsou, moje srdce ale bije pro ty nenápadné folklorní nadšence mimo osvětlená pódia se stovkami diváků. V souvislosti s prací v nadaci mi pak došlo, jak hodně je folklor pro náš region cenný a nepostradatelný.

Co pro vás pojem živý folklor znamená a proč je důležité jej udržovat?
Díky nadačnímu programu a péči o živý folklor jsem poznala dost folklorních nadšenců, na kterých je vidět, jak hodně je pro ně folklor důležitý, a chtějí se mu věnovat za každou cenu. Láska k lidovému umění je prostě součástí jejich DNA. Nepotřebují žádné dotace ani granty. Tvrdím, že právě toto je ta největší hodnota našeho území – živá nevyčerpatelná voda Slovácka. A právě proto je folkloru na Slovácku třeba věnovat takový prostor a takovou péči, aby tento náš vztah k domovu zůstal.

 

Jak vypadají plány vaší organizace do budoucna?
Úspěchy minulé práce vnímáme v podstatě jenom jako stupínek pro další práci, jsou závazkem pokračovat, stavět na tom, co už se podařilo. Na jaře mě díky naší velké nadační dárkyni Monice Vintrlíkové podnikající v americké Atlantě čeká cesta do USA mezi české a slovenské krajany. V tyhle dny totiž připravujeme křest anglické verze knihy Víchernice. Nečerpáme žádné veřejné dotace na činnost ani na projekty, umíme si na sebe vydělat, třeba i vydáváním takových knih. Takže knihu chceme dostat mezi Čechy a Slováky v zahraničí. Šíření tradice je pro nás důležité.

Tradice krojů oslovuje i mladší generace, jak se o tom mohla přesvědčit i Zlatuše Maděřičová, která nám odpovídala k tomto rozhovoru. Její syn se totiž do nošení krojů přímo zamiloval a už ho nesundal. Přečtěte si, jak se tato tradice přirozeně dědí z generace na generaci. Stačí kliknout sem.

 

X