Letos jsem poprvé zažila opravdový masopustní rej masek na Veselém Kopci. Tady na Hlinecku má vortovská maškara dlouhou nepřerušenou tradici. Vortová je starobylá vesnička, kde bylo v minulosti hlavním zdrojem obživy pěstování a zpracování lnu, tedy tkalcovství a plátenictví. No a to je něco pro mě! Zdejší maškary jsou impozantní, hlavně díky zdobeným, barvami hýřícím vysokým čepcům. Ty mě fakt zaujaly a hned jsem je chlapcům v maskách chválila. Byli nadšení až moc. Já si totiž prve nevšimla, že si některé z nich polepili nahotinkama. Holt, tradice se vyvíjí. Ale co zůstává, je třeba funkce masky slaměného, který přináší plodnost. To jsem poznala na vlastní kůži. Ostatně podobně jako mnoho dalších přihlížejících žen. To vás prostě slaměný povalí do sněhu a… Pak aby ten rok nebyl plodný!

_MG_8848

Potom je tu i postava kramáře zvaného žid, který má za úkol velmi podobný kontakt s diváky a divačkami a k tomu má v ruce ještě takovou hůl s bambulí na konci. No, co vám budu povídat. Já budu mít tak úrodný rok, až jsem se za to přede všemi diváky styděla. Utekla jsem vždycky radši za ztepilými turky (svobodní chlapci, kteří jsou uváděni do vesnického kolektivu) a tančila a zpívala s nimi za zvuků staročeské kapely, co vypadala, jako by vypadla z Ladových obrázků. Masopustní rej je tak živá, barevná a symbolická krása, že i ty černé tváře od kominíka, co šly tak špatně umýt, a trocha legrace na můj účet za ten zážitek stála. Nakonec jsem měla tu čest obléci si masku žida a ocenit umění tvůrců kostýmu slaměného. Ten se totiž plete každý rok nově. Všichni se opili, přejedli domácími klobáskami a koblihami a spokojení tak můžou přečkat postní dobu a těšit se na Velikonoce. To bude zase jiný maso!

_MG_9344-2

Myslím, že historie a tradice slavení masopustu byla (a je) neméně barevná a živá i jinde v zemi, a škoda je opomenout! A protože dnes máme masopustní úterý, kterým masopust před popeleční středou vrcholí, řekla jsem si, že bude stát za to vyzdvihnout některé zajímavé masopustní zvyky.

Co a kdy je konec masopustu?
Zítra podle liturgického roku začíná popeleční středou čtyřicetidenní půst, před kterým naši předkové jaksepatří slavili masopust nebo také fašank skoro dva měsíce. A to ode dne po Třech králích až po masopustní úterý, které bylo závislé na datu Velikonoc (masopustní úterý je 47. dnem před velikonoční nedělí). Obyčejně tedy masopust vrcholí třemi „bláznivými dni“ na konci února až přelomu února a března.

_MG_8517

Masopust musel v životě našich předků představovat jednu z nejodvázanějších tradic, které se vztahovaly k liturgickému roku. Jak to tak bylo i s jinými svátky, křesťanská podoba navazovala časově na slavnosti pohanské – proto se v některých českých krajích slavnosti podobaly bakchanáliím, slavnostím antického boha veselí a vína Bakcha. Jeho postava se dokonce uchovala i jako jedna z maškar, která se na Táborsku na konec masopustu vynášela za ves ven na marách a pohřbívala do sněhu.

Podoba masopustu, jak jej známe dnes, se udržela především na venkově, kde se lidé v tento čas veselili, strojily se svatby, hodně se tancovalo, jedlo a pilo… Zkrátka to byla doba, ve které jste měli před obdobím sebekázně příležitost si naposledy vyhodit z kopýtka. „Výčitky mravokárců staročeských, že pro kratochvíle masopustní mnohý se zadluží, zdraví ztratí atd., shodují se takořka doslovně s výčitkami mravokárců nynějších,“ píše ve své době Čeněk Zíbrt, významný český etnograf 19. století. Těmto mravokárcům, o kterých se zmiňuje, masopust nedal spát svým veselím plným barev, fantazie, tancem, flirtem, mumraji maškar (neboli voráček), mastnými zabijačkami a sladkostmi a pitím kořalky místo vody. Masopust představoval také dobrou příležitost, jak si finančně přilepšit nebo podpořit chudé. „Sotva odbyty koledy vánoční a masopust nastal,“ vypravuje spisovatel Zikmund Winter, „žáci proběhali večery i noci s masopustními kantátami, zpívajíce a hudouce muteta veselým společnostem. Z toho byl drobný výdělek a valné pití. V tu dobu však leckde ustrojili si žáci s učiteli maškarní průvod, jenž jiného cíle neměl než pobaviti obec a pokoledovati při tom na prospěch školy a jejích obyvatel.“

Posledním třem dnům masopustu (neděli, pondělí a úterý) se někde říkávalo bláznivé nebo také končiny či ostatky a v každém koutu země se k nim vázaly různé zvyky.

Jiný kraj, jiný mrav (i tradice)
Jádro posledních dní masopustu se obměňovalo s kraji, ale obyčejně se obcházely domácnosti jako při koledě, maškary na obchůzkách tančily s hospodyněmi, večer se v tanci pokračovalo v hospodě až do rána.

Rozdílnost a barevnost tradic v různých krajích přitahovaly k venkovu a lidem, kteří na něm žili, zejména v době 1. poloviny 19. století české literáty národního obrození. Ti s oblibou vyhledávali a dokumetovali lidové tradice, jež společně tvořily obraz nezkažených prostých lidí jako zdroje české kultury. Realita ovšem bývala mnohem zábavnější. „Na masopustní pondělek bylo (na Domažlicku) hezky, šla jsem tedy do blízké vesnice, podívat se, jak ten Boží masopust odbývají,“ píše Božena Němcová. Přišla k rodině, která ještě vyspávala flám předešlé noci. „Sedlák spal, selka chystala šaty na večer k muzice, od které ale teprv před polednem přišla. Malá dcerka seděla na lavici s nohou zavázanou; ptám se, co se jí stalo. Šla s chlapci do hospody, povídá matka, přimíchali se mezi velké, někdo je porazil a šlápl jí na nohu.“

Hospoda byla vděčným zázemím masopustních veselic. V jižních Čechách na Krumlovsku byl před obchůzkami v putyce volen za masopusta nejsilnější čeledín. Ten si vybral 9 hejtmanů, z nichž každý měl svůj úřad. Po požehnání se vyšlo z hospody spolu s muzikanty a masopust se vydal na obchůzku s lahví rosolky (sladké lihoviny) a talířem přikrytým ozdobným šátkem. Když rej došel ke stavení, vkročil do něj první masopust, aby se představil hospodáři a hospodyni. Popřál jim veselý masopust, počastoval hostitele alkoholem a poté od nich nepohrdl dárkem. Jakmile hospodář uložil na talíř peníze, dovolil masopust vstoupit do domu i ostatním. Potom nastal pravý masopustní rej, kdy se dostali ke slovu hejtmani. První vytáčel hospodyni Ječmínek, za to dostal ječmen. Po něm přišel na řadu masař, jenž ulovil kus uzeného. A pak se střídali Pšeničník, Žitný, Chlebař, Mlynář, Vaječník, Brambor a konečně žid, jenž s darem nebýval nikdy spokojen. Podobné obcházení trvalo až do večera, takže si dokážete představit, jaký musel být o post masopustního hejtmana na Jihočesku zájem.

Loudit po domácnostech obilí, šišky (podlouhlé koblihy) nebo též peníze chodívaly v západních Čechách po vsi voračky (maškary). Voračky představují obyčejně žida, sedláka, bábu, Tyrola (s vysokou čepicí, s bílým oděvem, obyčejně košilí přes vrchní šaty), kozu a kominíka. Při rejích nesměla chybět hudba, tyhle tři poslední masopustní dny se skoro všude tančilo. K muzice večer chodívaly všecky voračky, tančily několik písniček spolu a pak zase odešly. Když už byl tanec večer v nejlepším proudu, posadilo se několik hochů doprostřed tanečního sálu na židli s jedním talířem na peníze a lahví lepší kořalky. Hudebníci hráli a ostatní hoši k nim přiváděli dívky, aby na talíř pokládaly peníze. Za to dostaly napít a pak se tančilo dál. Peníze, které se vybraly, se daly muzikantům.

Ve východních Čechách v Kratonohách byli dva „maškaradi“ maskou i muzikantem v jednom. Jeden s houslemi byl ustrojen za ženu, druhý byl oděný obráceným kožichem převázaným v pase a na hlavě měl papírovou čepici. Vstoupili do světnice, pozdravili a spustili koledu. Potom se chopili některé z hostitelek a tančili s ní po světnici.

Ve stavení se tančilo s maškarami i ve středních Čechách v Ovčářích, kde byli v maškarádě žena, mládenec, který připíjel, slouha, střelec, jenž, když se přišlo ke stavení, vystřelil. Dívce se připilo na zdraví, muzika hrála a selka dávala maškarám peníze.

Jinde na Středočesku chodívaly dvě staré žebračky v mužském oděvu a ženské s dítětem v nůši dům od domu a nechaly se obdarovávat masopustními šiškami. Později tam chodili mužští i ženské přistrojeni za žida a židovku, někdy i za medvěda, běhali po návsi, na každého pokřikovali, nechali šňupat tabák i dětem a vybírali si za to šišky. Když přišel i medvěd, hospodyně z něj strhla hrachovinu nebo hadříky z žida a dávala je pod husy, aby dobře seděly.

V severních Čechách měla své místo tzv. brůna. Byla to maškara zvířecí podoby – obyčejně s hlavou koňskou připevněnou k tyči na kole. Obcházela již den před Mikulášem a hříšníkům měla párat břicho (to jinde dělávaly tzv. perchty). Během posledních dní masopustu brůna nesměla chybět v rejích, při tanci ani při muzice.

Ve Slezsku se na „koněc masopusta“ také tančilo, kdy se o jídlo na tancovačkách měla postarat místní děvčata. Ještě na škaredou středu se předlo. V rejích se vodil medvěd ovázaný hrachovinou a v pondělí obcházela chasa s ďáblem.

Na Moravě se chodívalo po babkách. Tři pacholci svátečně odění se opásali květovanými šátky a ozdobili si klobouky. Z ostatních jeden nesl koš na vejce, druhý rožeň na slaninu, třetí měch na obilí a takto obcházeli stavení, odkud si od selek odnášeli jídlo i pití.

_MG_9142

Pozornost dámy za husí hlavu
Na popeleční středu se dodržoval poněkud krutý zvyk na Slovensku, kdy soutěžili řezničtí tovaryši. Při této soutěži se buď pěšky, nebo na koni snažili utrhnout hlavu živé huse přivázané za nohy na provaze napjatém mezi dvěma stromy. Husa byla opletena motouzem, a bylo tedy dost těžké jí hlavu urvat. Ján Kollár napsal podle vyprávění tehdejšího pamětníka: „Mezi dvě staré vysoké lípy byl provaz rozepnut, z jehož prostředku visela za nohy přivázaná živá husa. Mládenci běžíce na koních pod provaz, pravou rukou hus za hlavu chytali a terhali. Poněvadž hus někdy celá špagátem opletena byla, stalo se často, že jezdec derže hus v ruce viseti zůstal, a kůň v běhu pod ním ušel. Kdo hlavu odterhol, stal se tím jako kníže mezi ostatními, dostal odměnu hedvábný šátek, stříbrné stužkami ozdobené ližice, on v tanci předek vedol, tanečnice ostatním rozdával a všelikou jinou úctu a odměnu měl.“

Tuto zábavu o popeleční (nebo také smetné) středě na Slovensku líčí podobně Božena Němcová, která jen dodává, že někdy jezdili řezničtí tovaryši na koních, jak popsal Kollár, jindy však běhali v řadě a tak se snažili hlavu huse utrhnout. Komu se to poštěstilo, dostal od mistrovy dcery čestný dar, hedvábný šátek a květinu na klobouk.

Menu masopustu
Šišky, koblihy a zabijačka
. To byly symboly staročeského masopustu. Na sádle, které po vepřových hodech zbylo, se daly skvěle smažit koblihy. Dnes je známe spíš s dírkou zvenčí po napíchnutí a plnění cukrářským pytlíkem, ale dříve se po zadělání plnily zavařeninou ještě před smažením.  Šišky byly obdobou koblih, jen jak název napovídá, lišily se pouze svým tvarem.
Alkohol (ve velkém).
Ať už rosolka, nebo slivovica, k masopustu alkohol patřil odjakživa. Kdo ví, stačilo-li některým těch čtyřicet dní, než jej za ten měsíc pitek a veselic „vypotili“. V jižních Čechách s mírně sladkou rosolkou maškary obcházely domácnosti a za šťopičku pořizovali od hostitelů všecko od obilí přes chleba až po maso.
Pučálka na popeleční středu… Na Moravě se podával na zakončení masopustu k obědu opražený naklíčený hrách, tzv. pučálka. Připravily jsme si ji s Lindou i v Herbáři!

_MG_8783

…a půst začíná
Za konec masopustu se považuje popeleční středa, kterou začíná půst před Velikonocemi, ačkoliv se v některých krajích ještě v tento den obcházely domy a ještě dopoledne se jedlo pečivo se sádlem, pila káva a kořalka. Podle liturgie se popeleční středa odkazuje ke křesťanské myšlence z Genesis: Prach jsi a v prach se obrátíš (Gn 3, 19). Věřící tímto dnem začínají 40denní půst a připravují se tak na Velikonoce a Kristovo zmrtvýchvstání. Je to rovněž doba rozjímání a vůle si něco dobrovolně odepřít, čas ke ztišení a meditaci. A komu by se dobře meditovalo s plným žaludkem?

Čtvrtku po popeleční středě se někde říkalo rovněž pytlový, kdy se všechno, co se snědlo, strávilo neboli „zpytlovalo“. A že bylo po těch dvou měsících jistě co.

Prameny
Zíbrt, Čeněk: Masopust držíme…, F. Šimáček, Praha 1910.
Němcová, Božena: Spisy sebrané III., Litomyšl a Praha 1862.